Němci se vzdávají svého plánu na úplnou repatriaci zlata z USA

| Vít Jedlička

Na pozadí dluhové krize vzniklo v Německu silné hnutí požadující repatriaci veškerého státního zlata do země. To vyústilo v závazek centrální banky auditovat svých 3 391 tun zlatých rezerv a částečně je repatriovat. Němci vlastní druhé největší rezervy zlata na světě a jejich hodnota dosahuje při současných cenách 141 miliard dolarů. S novou vládní koalicí, v níž FDP vystřídali sociální demokraté, tato iniciativa hasne, a to i přes kritické hlasy Alternativy pro Německo, která upozorňuje, že zlaté rezervy by mohly být použity v případě rozpadu eurozóny jako rukojmí.

Pozice nové koalice je vůči repatriaci zlata podstatně vlažnější. Norbert Barthle, mluvčí CDU, v nedávném interview prohlásil: "Američané se dobře starají o naše zlato. Objektivně není důvod k nedůvěře."

V říjnu 2012 německá centrální banka oznámila, že hodlá do roku 2015 repatriovat 150 tun zlata z New Yorku. 16. ledna 2013 plán modifikovala a plánuje repatriovat 300 tun zlata z newyorského Fedu do Frankfurtu do roku 2020. Jedná se o snahu posílit důvěryhodnost eura a o reakci na spekulace o tom, že vláda USA není dostatečně důvěryhodná v důsledku nedostatečně transparentního auditu svých rezerv.

Plánem je zajistit, aby polovina německého zlata byla uložena ve frankfurtských sejfech do roku 2020. Zveřejnění kroku bylo pro některé analytiky překvapením, protože obdobné přesuny většinou probíhají bez publicity. Německá centrální banka v roce 2001 a 2002 přistoupila k tajnému úspěšnému transferu svých 940 tun zlata z Londýna. Rozsáhlý transport neproběhl úplně bez problémů. Podle prohlášení Bundesbank musela být blíže nespecifikovaná část cihel přetavena, aby odpovídala 'Good Delivery' standardu.

Podle archivů britské centrální banky měla Bundesbank problémy s dodávanou kvalitou i v minulosti. Jak dokazují nyní odtajněné záznamy Bank of England, Němcům byly vědomě zaslány nekvalitní zlaté cihly. V roce 1968 došlo k dodání 172 cihel, které nesplňovaly kvalitativní kritéria a obsahovaly příměs železa. Je zřejmé, že Němci mají plné právo na základě historických zkušeností nedůvěřovat svým partnerům v Londýně a v New Yorku a požadovat své zlato zpět.

Pro úspěšný transport 674 tun zlata do roku 2020 by banka musela transportovat každý rok minimálně 84 tun. Na konci minulého roku bylo zveřejněno, že se podařilo repatriovat pouze 37 tun zlata a z toho pouze 5 tun pocházelo z newyorského Fedu. Podle oficiálního vysvětlení z počátku letošního je transport zlata z New Yorku složitější než z Paříže a zlato musí být před transportem přetaveno, aby splňovalo požadavky na kvalitu.

Německá centrální banka se ocitla pod palbou kritiky za to, že cihly byly roztaveny bez řádného auditu, a že tudíž nelze nyní ověřit, jestli Američané vracejí skutečně německé zlato. Tento rok má Bundesbank v plánu přepravit dalších 30 až 50 tun. I kdyby se plán podařilo letos splnit, bude tempo repatriace zlata desetkrát pomalejší než v případě navracení zlata z Londýna.

Podezřele pomalé tempo repatriace německého zlata může souviset s tím, že zlato americká centrální banka netransparentně půjčuje komerčním bankám. Kov sice může být uskladněn ve Fort Knoxu, ale může být pomocí dlouhodobých kontraktů půjčen bance, která ho použila v některé z pákových finančních transakcí.

Poznámka redakce: Někteří kritici americké centrální banky v souvislosti s výše zmíněným pomalým vracením zlata tvrdí, že se není co divit. Zlato v požadovaném objemu podle nich totiž v trezorech Fedu jíž dávno fyzicky není. Důsledky pro trh se zlatem, ale hlavně pro důvěru na trhu obecně, by byly nedozírné.

reklama
reklama