Prodat firemní dluhopis, nesplatit a basta. Co s tím?
|

Prodat firemní dluhopis, nesplatit a basta. Co s tím?

Rozmáhá se nám tady takový nový (i když jak se to vezme), ne tak docela malý nešvar. Jde o prodej dluhopisů a jejich následné nesplácení. Tématu se věnuje ekonom Michal Skořepa z České spořitelny.

Firemní dluhopisy Dluhopisový trh Ponaučení pro investory Investování Chyby v investování Michal Skořepa Analytici ČS

Mnozí asi zachytili kauzu oděvního e-shopu Zoot. Ten prodejem dluhopisů před třemi lety posbíral přes 230 milionů korun. Počátkem letošního roku však držitelům těchto svých dluhopisů ohlásil takzvaný default. "Sorry, nejenže vám nezaplatíme slíbený úrok 6,5 %, dokonce vám vrátíme jen část toho, co jste nám půjčili," vzkázal jim ve výsledku.

Firemní dluhopisy mají své místo

Kauza je mediálně atraktivní, neboť Zoot je firma hodně "na očích" – má po Česku mnoho výdejen a dal spoustu peněz do reklamy. Firem, které se k držitelům svých dluhopisů otočily v posledních letech zády, je ale více.

Znamená to, že by se firemní dluhopisy měly zakázat? Že jde o jakýsi rafinovaný typ zlodějiny? Vůbec ne. Jen je potřeba mít jasno v tom, jak se k investici do dluhopisu postavit, jestliže se nechceme cítit jako hazardéři.

Pokud si koupíme dluhopis, poskytujeme vlastně jeho vydavateli úvěr. Věříme mu, tedy věříme v to, že nám tento dlužník vypůjčené peníze bude umět (a chtít) vrátit podle dohodnutých podmínek. Čím méně mu v tom věříme, tím větší je naše riziko ztráty, a tím větší bychom po něm měli chtít úrok jako odměnu za naše věřitelské riziko.

Leckdy není legrace posoudit věřitelské riziko ani u nejbližších příbuzných, jež známe léta. U cizích lidí a firem je to ještě mnohem větší věda. Je proto potřeba si je důkladně proklepnout.

K takovému proklepávání je ovšem potřeba mít příslušné znalosti a vynaložit dostatek času, a leckdy i peněz (třeba v případě, že potřebujeme získat informace z placených zdrojů). A jsme u jádra pudla: Kdo tuto těžkou a někdy nákladnou "proklepávací" práci udělá?

První možností je, že ji odvede samotný investor. Pokud tedy bude rodina chtít v budoucnu investovat do dluhopisů nějakého Zootu 2.0, měla by si nejdříve prostudovat alespoň jednu učebnici firemních financí, zorientovat se ve fungování e-shopů a oděvního průmyslu, sehnat si příslušná data, udělat si porovnání s cizinou, sejít se s vrcholnými představiteli Zootu 2.0 a tak dále.

Úkol (i) pro banky

Celkem fuška, co? Naštěstí je tu řešení, a sice nechat tuto práci na někom jiném, kdo se podobným proklepáváním živí. V úvahu připadají minimálně dvě možnosti.

V první řadě jsou tu banky. Právě proklepávání žadatelů o úvěr je pro ně denním chlebem. Je totiž základem pro opatrné poskytování bankovních úvěrů. Investor tak namísto nákupu například pětiletého dluhopisu půjčí dlužníkovi peníze na pět let nepřímo tím, že uloží peníze na pětiletý termínovaný účet do banky. Pětileté termínované vklady teď podle údajů České národní banky v českých bankách nesou v průměru kolem 1,5 % ročně. Není to zootovských 6,5 %, ale riziko nesplacení je zanedbatelné.

Pokud nabídka bank nepůsobí výhodně, lze firmám poskytovat finance skrze podílové fondy. Zde máme na výběr mezi fondy zaměřenými více či méně na bankovní vklady, na dluhopisy, na akcie, případně další typy aktiv, které s financováním firem již ani nesouvisejí.

Lekce pro všechny

Není bez zajímavosti, že české, ale i obecně evropské firmy si po dlouhé desítky let půjčují mnohem více skrze bankovní úvěry než prodejem dluhopisů. Oproti tomu například v USA dlouhodobě zřetelně převažuje financování firem skrze trh s dluhopisy (a akciemi). I v Americe se však přímému nákupu dluhopisů věnují spíše velké instituce než domácnosti. Ty totiž vědí, že před přímým nákupem dluhopisů by musely udělat zmíněnou černou práci.

Pro budoucí vývoj českého dluhopisového a vůbec finančního trhu je nynější vlna kauz – postižení investoři prominou – vlastně užitečná. Připomněla totiž, že při investování je potřeba se mít na pozoru a že relativně vysoké slíbené výnosy s sebou nesou riziko relativně vysokých ztrát.

A ještě jedna lekce: Mnozí vydavatelé dluhopisů potenciálním zájemcům tvrdili, že jsou jejich nabídky posvěceny Českou národní bankou. Ta přitom ověřuje, a to ještě jen v některých případech, pouze to, zda vydavatelé dluhopisů sdělují zájemcům vše, co jim sdělit mají. Rozhodně neověřuje, že dané dluhopisy budou jistě splaceny. Chtělo by to tedy doplnit zákon o povinnost vydavatelů výslovně upozornit zájemce, že souhlas ČNB nelze chápat jako signál, že dluhopisy budou jistě v pořádku splaceny.

A hlavně by to chtělo všemi možnými kanály posilovat finanční gramotnost české populace. Investice nemusejí vyjít a investoři na to musejí být psychicky i finančně připraveni.

Zdroj: Lidové noviny