Opakují centrální bankéři a politici chyby z období Velké deprese?
Ekonomika oslabuje, Fed snižuje úrokové sazby k nule a zkouší, jak zafunguje kvantitativní uvolňování. Bankovní krize se z USA šíří do Evropy, kde už ani státní dluhopisy nenabízejí investorům bezpečný přístav. Jednotlivé země jsou svázány v režimu společné měny a nejsou schopny stimulovat své ekonomiky. Nezní vám to povědomě?
Jde sice o popis finanční krize z roku 2008 (Velké recese), nicméně v mnohém sedí i na Velkou depresi z 30. let. Ta byla dlouho vnímána jako selhání neregulovaného kapitalismu. Přitom pravá příčina tkvěla v tom, že domněle uvolněná měnová politika nebyla efektivní.
Velká deprese je s odstupem času hodnocena odlišně díky analýzám Miltona Friedmana a Anny Schwartzové (ať si o nich myslíme cokoli). Dokonce i bývalý šéf Fedu Ben Bernanke připouští, že Velkou depresi vyvolala americká centrální banka svou příliš utaženou měnovou politikou.
Jak ale mohla být utažená, když Fed tehdy snížil sazby k nule a během 30. let, podobně jako dnes, prováděl významné kvantitativní uvolňování?
Bernanke nabízí odpověď. Ve své studii poukazuje na to, že ani úrokové sazby, ani tištění peněz (tedy "vstupní proměnné", s nimiž centrální banka pracuje) nejsou dobré indikátory skutečného nastavení měnové politiky. Místo toho je podle něj potřeba dívat se na nominální růst HDP a inflaci ("výstupní proměnné" měnové politiky; obě tyto veličiny během raných 30. let klesaly). V mírnější verzi to bylo možné pozorovat i v období mezi lety 2008 a 2009.
Jedním ze společných rysů obou krizí byla všeobecně chybná diagnóza nastavení měnové politiky. Podobně jako ve 30. letech i v době po roce 2008 většina lidí (dokonce i ekonomů) nejprve považovala měnovou politiku za značně expanzivní. Lidé se příliš soustředili na vstupy, ne na výstupy.
Možná nejsilnější paralelu najdeme mezi současnou eurozónou a meziválečným zlatým standardem. V obou případech tu máme jednotlivé země, které mají jen malou, nebo dokonce žádnou kontrolu nad měnovou politikou. A u obou je tu další problém - chybně diagnostikovaná krize. Předpokládalo se, že finanční krize způsobila recesi, zatímco byl pravdou spíše opak. Hluboký pokles zhoršil fiskální situaci zemí ve dvou ohledech - zvýšil rozpočtový deficit a snížil příjmy, které by umožňovaly splácet státní dluh.
Americká ekonomika 30. let se začala zotavovat poté, co Franklin Roosevelt přistoupil k devalvaci dolaru (v dubnu 1933). Nejprve bylo ekonomické oživení celkem rychlé (průmyslová produkce vzrostla o 57 % mezi březnem a červnem 1933), ale pak Roosevelt vydal vládní nařízení, které za pouhé dva měsíce zvedlo hodinové mzdy o zhruba 20 %. Průmyslová produkce slábla až do května 1935, kdy ústavní soud označil program na fixaci cen a mezd za odporující americké ústavě.
Mzdový šok v červenci 1933 byl prvním z pěti podobných šoků. Ve všech případech růst průmyslové produkce prudce zpomalil poté, co byly mzdy z vládního rozhodnutí uměle navýšeny. Ekonomika zůstala v hluboké depresi až do jara 1940, tedy 7 let od chvíle, kdy se stal Roosevelt prezidentem.
Jaké z toho plyne ponaučení? Zůstaňme v USA, v mnohém lze ovšem následující řádky zobecnit.
- Konzervativci by měli být lépe připraveni na nečekané výpadky v nominálním HDP. Když monetární politika umožní pokles nominálního HDP pod trend, nezaměstnanost vzroste a vzniká finanční krize. Místo toho, aby byl za viníka označen Fed, svaluje se vina na kapitalismus a ekonomiky končí s kontraproduktivní technokratickou politikou.
- Liberálové by měli být opatrní, pokud jde o zvyšování minimální mzdy. Je pravda, že některé studie naznačují, že malé vzestupy mají jen zanedbatelný negativní efekt, ale je potřeba si uvědomit, že minimální mzda už byla v USA navýšena o 40 % před začátkem Velké recese. Kdyby měla ještě růst, jak navrhují zastánci progresivního přístupu, mělo by to významné dopady na pracovní trh.
Zdroj: The Fiscal Times
