Svědectví prostitutky: Nejhorší byli podnikatelé, co rychle zbohatli

Podle ředitelky organizace Rozkoš bez rizika Hany Malinové je každý den v České republice deset až třináct tisíc dívek a žen připravených poskytnout "sexuální služby" za úplatu. Zhruba 10 % z nich pracuje na ulici, 30 až 40 % působí v privátech, zbytek v nočních klubech. Prodej sexu v Česku stále patří do šedé zóny ekonomiky. I to je ovšem ekonomika.

Dívám se na Editu a vidím lvici. Sedí proti mně žena plných tvarů s hustými rozevlátými vlasy. Vyzařuje z ní energie, ženskost, ochranitelské mateřství. "Když mi koncem 90. let zastřelili přítele, prostituci jsem doslova propadla. Začala jsem brát pervitin. Kdybych mezi těmi lidmi na ulici mohla být nonstop, tak bych tam byla. Dneska na to vzpomínám jako na indiánské léto, poznala jsem snad všechny pouliční narkomany v Praze, vyslechla jejich příběhy," vypráví Edita. Nedělala to pro peníze. Těch tenkrát měla dost. "Potřebovala jsem utéct z vlastního života."

Příběh se začal psát mnohem dříve. "S prostitucí jsem koketovala už předtím," usměje se. Divoká 90. léta odpočítávala první cifry, Slováci ještě byli bratři. "Tehdejší přítel hrál automaty, spoustu peněz prohrával v kasinu. Tak jsem si půjčovala. Nakonec i od lichvářů," vzpomíná Edita. Bylo jí třicet dva a zrodil se byznys plán, který předurčil příštích dvanáct let jejího života. "S kamarádkou jsme si otevřely privát."

S prvním zákazníkem skončila na sáňkách na balkóně. "Na sex vůbec nedošlo, musel někam vypadnout, byla to hektická doba," vypráví. Další byl Řek, žil ve Francii, tady měl nábytkářskou firmu. "Tenkrát poprvé jsem šla s chlapem za peníze do cizího bytu. Vzala jsem i kamarádku. Uvařil večeři, obš jsme se opily a zůstaly až do rána," směje se.

Velké prádlo

Za pár měsíců se z privátu stal zavedený podnik. "Navážely jsme prádlo do prádelny, pořádaly videoprojekce, začaly si budovat stálou klientelu," líčí. Na rozdíl od klubů měly otevřeno přes den. "Chlapi si k nám odbíhali místo oběda, mezi schůzkami z kanclu." Vzpomíná na knihaře, který jí nosil leporelo. "Chtěl, abych mu poroučela, tak jsem mu dávala domácí úkoly," zachechtá se.

"Nemusely jsme vůbec vyjít z domova a vydělaly deset tisíc za den." Co vydělaly, daly do hrnce, všechno si dělily půl na půl. Za první dva roky splatila na dluzích milion. "Pak se mi začalo lépe dýchat. Začaly jsme si peníze užívat, létaly jsme do ciziny, utrácely za boty, šaty od návrhářky. Byl to takový náš byznys."

Po třech letech jim to v malém bytě začalo lézt na mozek. Editina kamarádka stále více pila. "Sekly jsme s tím a šly dělat do klubu." Finančně zůstala na svém, i když půlku peněz bral majitel. "Dělala jsem zhruba za dva tisíce na hodinu. Někdo platil za čas, jiný podle toho, co po mně žádal. S některými bylo horší trávit čas než souložit," utrousí Edita. Zvláštní příplatky nežádala, ale hranice měla stanovené jasně: "Ne bez gumy a ne sado-maso. Neumím lidem ubližovat a nejsem schopná snášet jejich bolest," vysvětluje. V klubu byla větší rivalita. "Víc holek, nevyjdete s každou. Ale šlo to. Dokud se tam tenkrát nestřílelo. Byl do toho zapletený majitel, přitom nám měl zajišťovat bezpečnost. Pak nás tahali po policii. To nemám zapotřebí," řekla si Edita a začala psát novou kapitolu na ulici. Příštích několik let měla své tělo a svoji intimitu prodávat tam.

Dlouho stávala ve Skořepce, později se jako jedna z prvních usídlila na Karláku. "Patřila jsem mezi vyšší kastu, neměla jsem to tak drsné jako některé holky. Pasáci jim vyhrožovali, většinou to byli taxikáři, kteří se na holkách přiživovali, aniž by se o ně starali. Vytvořila jsem si tam postavení, takže mi dali pokoj. Netroufli si, byla jsem takový samorost," říká mi pyšně. Vydělávala průměrně šest tisíc za večer – což znamenalo obstarat zhruba tři klienty. "Ve dvě ráno jsme to většinou zabalily a šly pařit do Jaguára."

Plyšák nacucaný krví

Jednou, když vystupovala v Holešovicích od zákazníka z auta, použil na ni paralyzér. "Nepochopila jsem to, už bylo po všem, měl zaplaceno, celou dobu byl v pohodě, spokojený. Udělala jsem děsný cirkus, aby mě pustil ven, nedokázala jsem otevřít dveře," vypráví. Před násilnickými klienty se holky vzájemně varovaly, ale ne vždy to stačilo. "Nezapomenu na ten pohled, když moji kamarádku přivezli na ubytovnu z nemocnice. Ta holčička na sobě měla plyšový kožich nacucaný krví." O něco později na stejném místě jinou dívku zavraždili. "Nikdy se nezjistilo, jestli to udělal zákazník," zamyslí se.

Jestli dokázala se zákazníkem prožít rozkoš? "Vždycky si v tom můžete najít to své. Mě se třeba chlap nikdy nesměl zeptat, co se líbí mně. Ale dokázala jsem mu to nenápadně vnutit, aby se mu to líbilo taky. Někdy jsem si přitom vyloženě odpočívala. Ke spoustě chlapů si za ty roky vytvoříte vztah. Někteří ale byli odporní, říkala jsem si – s tebou už nikdy, za žádné prachy na světě. Každá holka má hranici toho, co už prostě nesnese," vykládá.

Vypráví, jak v 90. letech kdekdo pohazoval statisíci. "Nejhorší byli rádoby podnikatelé, co dřív neměli ani vindru, rychle přišli k penězům a nevěděli, co s nimi. Ti se k nám chovali jako prasata. Mysleli si, že za ty jejich prachy se holka svlíkne i z kůže." Jeden ji vyhodil z auta uprostřed lesa u Zbirohu. "Tři hodiny jsem se tam brodila ve sněhu s vybitým telefonem v kapse."

Punčošky jen pro Editu

Spousta jiných se prý chovala hezky. S jedním mužem seděla na hotelu a koukali dvě hodiny na tenis. "K ničemu se neměl, ale každou hodinu mi platil předem." Čas běžel a Edita už chtěla zpátky za holkami."Tak jsem ho pomalu nasměrovala do postele. Když už se blížil do finále, vrazil mi facku. Tak jsem ho skopla a zmydlila jako psa. Pak jsme si to vysvětlili, styděl se mi to říct předem. Mohli jsme si to ušetřit," vzpomíná s úsměvem. Pro zvláštní libůstky klientů jinak mívala pochopení. "Dlouho za mnou jezdil chlap, co si v kufru vozil dámské prádlo a punčošky, chtěl se mazlit jako lesba. Manželce to nechtěl za žádnou cenu přiznat."

Pokračování článku Petry Dlouhé najdete na serveru Peníze.cz

Zdroj: peníze.cz