Axel Leijonhufvud: Wall Street ničí USA i kapitalismus

AXEL LEIJONHUFVUD, původem švédský profesor ekonomie, říká: "Je pravděpodobné, že se budeme na současnou krizi zpětně dívat jako na tu, která svět zásadně proměnila."

Po pádu "železné opony" jste se podílel na návrzích ekonomických reforem zemí socialistického bloku...

...učil jsem i na Středoevropské univerzitě, když ještě byla v Praze. Pamatuji se, že jednu z přednášek - konala se v blízkosti Karlova mostu - jsem zahájil s poukazem na text, jenž je na desce u mostecké věže: praví cosi o tom, že občané Prahy tam roku 1648 hrdinně zastavili postup švédských vojsk. Zavtipkoval jsem, že konečně přináším něco ze švédské civilizace i na druhý břeh Vltavy. (smích)

Co si tedy zpětně myslíte o transformaci, o privatizaci v zemích střední a východní Evropy?

Šlo o největší dějinnou událost v mém dospělém životě - to proto, že coby dítě ještě pamatuji 2. světovou válku. Bylo to trochu jako nynější krize - lidé situaci adekvátně nerozuměli, tudíž bylo učiněno mnoho chyb. Hlavně v Rusku - naděje na opravdovou demokracii tam vzaly zasvé kvůli způsobu, jakým byl přechod na tržní ekonomiku uskutečněn. Ale celkově jsem velmi rád, že k pádu socialismu došlo - z mojí generace jen málokdo věřil, že se toho někdy vůbec dožije. Bylo to fantastické. Musíme si však uvědomit, že částečným důvodem, proč se situace při aktuální finanční krizi tak vymkla z rukou, je skutečnost, že lidé prostoduše věřili v systém, jenž byl rozvíjen i v reakci právě na kolaps systému socialistického. To, co dnes máme, je naopak velmi vážná krize kapitalismu.

Jak by ji navrhoval řešit John Maynard Keynes (britský ekonom, jenž doporučoval na svou dobu rozsáhlé státní zásahy jako cestu z krize - pozn. red.), na jehož teorie jste předním světovým expertem? Co by na ní řekl?

Raději bych nehádal - přece jen je to už 65 let, co zemřel. Ekonomický systém se za tu dobu hodně proměnil. Pravděpodobně by však radil deficitní financování. Jenže za jeho časů byly vlády zpravidla ve velmi dobré rozpočtové situaci. Deficitní financování tak neohrožovalo důvěru, jíž se té které zemi dostává u dluhopisových investorů, u věřitelů. V tomto ohledu je dnešní stav velmi odlišný.

A co vy, jak dle vás vlády řeší krizi a její důsledky?

Neřešily a neřeší ji. Finanční krize metamorfovala do krize státního dluhu evropských zemí. Ty takzvané stimulační programy - neboli zvýšené deficitní financování -, o nichž se rozhodlo v letech 2008 a 2009, byly jen dočasným opatřením. Ekonomice pomáhají jen dočasně, ale přitom za cenu zhoršení rozpočtové situace. Dočasnost je dána tím, že vlády se snaží udržet zaměstnanost deficitním financováním, přičemž ovšem zároveň soukromý sektor - podniky a firmy -, napravují svoji pochroumanou finanční situaci.

Jak?

Snaží se zkrátka utrácet méně, než kolik činí celkové příjmy. Vládní deficitní financování je vynuceno tím, že vláda usiluje kompenzovat právě tuto tendenci privátní sféry utrácet méně. Ale tím, že soukromá sféra šetří, neinvestuje a nezaměstnává, se peníze poskytnuté vládou v ekonomice "nerozmnožují" - nedopadají na úrodnou plochu. Proto je jejich efekt jen dočasný.

Axel Leijonhufvud (77)

Původem švédský ekonom je emeritním profesorem Kalifornské univerzity v Los Angeles a profesorem univerzity v italském Trentu. V roce 1968 mu vyšla kniha O keynesovské ekonomii a ekonomii Keynese, která si získala značné renomé. Nyní o sobě prohlašuje, že je "dvojitým důchodcem" a většinu času tráví na kalifornském pobřeží.

Ekonomika se tedy rozhýbe tehdy, až se sebou pořádně "hejbne" soukromá sféra?

Tak nějak. Musíme si ovšem uvědomit, že soukromý sektor akumuluje finanční prostředky nikoli proto, že touží hromadit hotovost, nýbrž proto, že potřebuje splatit dluhy.

Co měly vlády při řešení krize udělat lépe?

Uvítal bych třeba, kdyby sanace bank byly prováděny takovým způsobem, že by vláda získala akciový podíl ve finančních ústavech, jež zachránila. To se do jisté míry dělo ve Velké Británii - v případě bank jako Royal Bank of Scotland či Lloyds -, ale třeba v USA nikoli, a to z ideologických důvodů.

Vliv liberálů a zastánců volných trhů byl tak silný?

Ano. Americká vláda najela zejména v posledních dvaceti letech na prostoduše liberální doktrínu, nechtěla tak ani v krizi působit jako antikapitalistická nebo socialistická - takže ty banky raději neznárodnila. Podívejte, existují obecně dva typy krizí. Deflační krize nastává tehdy, když podniky a firmy nedostávají ve velké míře svým závazkům - nejsou s to splácet dluhy. Druhý typ krize přichází v tom okamžiku, kdy nedostává svým závazkům vláda - když se třeba země ocitne na pokraji státního bankrotu. Protože už takové zemi nikdo nepůjčí, musí si tisknout peníze, jak se říká. A to zapříčiňuje inflaci. Druhý typ krize je tedy krize inflační.

A v jaké situaci se nacházíme nyní?

Klíčové ekonomiky Západu se ocitají ve stavu, v jakém nikdy předtím nebyly. Ve zlé finanční kondici je totiž jak veřejný, tak soukromý sektor. Postupem času se přitom zužuje prostor k proplutí mezi Skylou a Charybdou - stále obtížněji se stanovuje kurs tak, aby nenastala nebezpečná kolize, ať už deflační, či inflační.

Mluvíte tedy hlavně o situaci v USA a eurozóně?

Ano, tam i tam. Během finanční krize a toho, co po ní následuje, stále dokola dochází k tomu, že investoři po celém světě prchají k americkému dolaru coby ještě poměrně nejbezpečnější investici. A to přesto, že udržitelnost rozpočtové situace USA rozhodně není zaručena. Spojené státy se tedy nejspíš ocitnou v téže situaci jako Japonsko v posledních dvaceti letech - budou zabředávat do schodků, aby udržely jakous takous úroveň výkonnosti vlastní ekonomiky. Přitom však budou v nejlepším případě jen hospodářsky stagnovat. Takže deflační krize podobná té japonské je nyní stále pravděpodobnější variantou než krize inflační?

Zejména krátkodobě je inflační tlak nulován deflačními silami v soukromém sektoru. Soukromý sektor - s mírnou nadsázkou - nedůvěřuje při ekonomických obtížích ničemu jinému než americkému dolaru. Měnové uvolňování - tisk nových peněz, k němuž v USA dochází, je tak nulováno stále značnou poptávkou po dolarech všude ve světě. Deflační tendence jsou tedy stále silnější než inflační.

V poslední době se ovšem v souvislosti s růstem cen komodit opět mluví o hrozbě inflace.

Inflaci hlavně může zažehnout to, kdyby věřitelské země rozhodly, že akumulace dolarových rezerv už dále není v jejich zájmu. Pokud by Čína, Japonsko, ropné velmoci, Tchaj-wan a další třeba prohlásily, že už nebudou rozšiřovat své dolarové rezervy - to vůbec nemluvím o tom, že by se části těchto rezerv zbavily -, úrokové míry v USA se rapidně zvýší a přizpůsobení směnných kursů zvýší náklady na dovážené zboží v USA. Nastane inflace, tedy obecně velmi nestabilní situace.

Jedna nestabilita za druhou...

A pod povrchem toho všeho se rýsuje další hrozba. Ony liberální trendy těch posledních dvaceti nahlodaly víru veřejnosti vyspělého světa, zejména pak v USA, v ještě poměrně spravedlivé rozdělení příjmů ve společnosti. Bonusy a odměny na nejvyšších postech ve velkých korporacích a na Wall Street se utrhly ze řetězu. Banky, ale třeba i velké automobilky byly přitom sanovány velmi nákladně z peněz právě řadových daňových poplatníků. Nahlodána byla i jejich víra v to, že odměna zhruba odpovídá vynaloženému úsilí.

K čemu to může vést?

Zaprvé ke vzteku a rozhořčení u značné části veřejností - což nahrává extrémním představitelům politického spektra a oslabuje politický střed. Proto jsem říkal, že je chybou, že vláda v USA nezískala podíly v sanovaných bankách - pak by si tamní daňový poplatník mohl říci, že teď aspoň částečně ty banky vlastní, což by bylo jistou náplastí. Zadruhé k tomu, že je téměř nemožné ekonomický systém stabilizovat a vrátit mu jeho ztracenou funkčnost. Na řešení další krize, jež může přijít, nejsou už záchranné prostředky - vlády už jsou finančně vysáty - a není ani politická vůle systém měnit. To je ještě hlubší složka krize - už zdaleka ne pouze ekonomická.

Mnoho lidí tvrdí, že druhá světová válka byla vyústěním velké hospodářské krize. Hrozí něco podobného?

Doufejme, že do této řeky podruhé nevstoupíme. Tak daleko bych nezacházel. Jsem však bytostně přesvědčen, že Wall Street a finanční sféra obecně velmi těžce a trvale poškodily anglosaský model kapitalismu, a nenávratně tak i oslabily vliv Spojených států ve světě. Proto je podle mého názoru pravděpodobné, že se budeme dívat na tuto krizi zpětně jako na tu, která svět zásadně proměnila - a vůbec si nemyslím, že by otěže nutně musela převzít Čína, jak se teď často slýchá. Ta se může dostat do svých vlastních těžkých obtíží.

Ekonomika
Přestat sledovat
Inflace
Přestat sledovat
Přestat sledovat
27. 2. 2021 20:31
V PONDĚLÍ V 10 HODIN ŽIVĚ: Expertní tržní výhled
Akcie ČR
Přestat sledovat
Americké akcie
Přestat sledovat
Evropské akcie
Přestat sledovat
Expertní tržní výhledy
Přestat sledovat
Investiční tipy
Přestat sledovat
Rozhovor
Přestat sledovat
Světové akcie
Přestat sledovat
WOOD & Company
Přestat sledovat
26. 2. 2021 12:21
Česko v roce 2030: Moderní trendy člověka ze služeb hned tak nevytlačí, věří ekonom David Marek
Česká ekonomika
Přestat sledovat
Česká republika
Přestat sledovat
Rozhovor
Přestat sledovat
Přestat sledovat
25. 2. 2021 17:01
David Navrátil (Česká spořitelna): České zadlužení může být problém, výnosy dluhopisů ztrácejí v…
Česká ekonomika
Přestat sledovat
David Navrátil
Přestat sledovat
Expertní tržní výhledy
Přestat sledovat
Investiční tipy
Přestat sledovat
Rozhovor
Přestat sledovat
25. 2. 2021 21:31
ABCD investora: Tipy na výběr akcií (nejen) ve středoevropském regionu
Akcie ČR
Přestat sledovat
Akciové tipy
Přestat sledovat
Americké akcie
Přestat sledovat
Evropské akcie
Přestat sledovat
Investiční strategie
Přestat sledovat
Investiční tipy
Přestat sledovat
Large caps
Přestat sledovat
Rozhovor
Přestat sledovat
Small caps
Přestat sledovat
Střední a východní Evropa
Přestat sledovat
Světové akcie
Přestat sledovat