Co o světové ekonomice vypovídá silný dolar

Dolar v posledních několika měsících výrazně zhodnocoval proti hlavním světovým měnám. Pokud ve světě zuří měnová válka, Spojené státy prohrávají na celé čáře. Kupodivu jim to ale (zatím) příliš nevadí. Před výročním zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky totiž americký ministr financí Jack Lew zopakoval, že silnému dolaru fandí.

Jestliže situace přetrvá, rally dolaru ukáže v USA na vítěze a poražené (dovozce a vývozce). Americký spotřebitel čerpající dovezený benzín nebo nakupující francouzská vína zajásá. Ovšem takový Boeing, který se snaží konkurovat Airbusu, zapláče.

(Měnová) politika vs. fundament

Skutečně zajímavé jsou ale důvody pro rally dolaru a to, co nám měnový vývoj říká o fungování finančních trhů a světové ekonomiky.

Pohyby měnových kurzů lze přičíst nekonvenčním programům centrálních banků. Měnová válka eskalovala na podzim 2010 poté, co Fed oznámil druhé, kontroverzní kolo kvantitativního uvolňování. Měnové trhy (ale i dluhopisové či komoditní) jsou hodně citlivé na slova, která přicházejí od guvernérů světových centrálních bank.

Dlouhodobě je ale vývoj kurzů měn (cen dluhopisů, komodit a podobně) formován ekonomickými fundamenty. Ovlivňují ho například trendy ve vývoji zaměstnanosti (kolik lidí v zemi pracuje a jaká je jejich produktivita), produkce a s ní spojené inflace (zda produkuje ekonomika na úrovni, při níž začínají vznikat inflační tlaky).

Následující graf vysvětluje rally dolaru a popisuje, co provedli s trhy Janet Yellenová a Mario Draghi.

MMF revidoval výhled světové ekonomiky. Ve srovnání s červencovou předpovědí očekává mírně silnější růst v USA a mírně slabší v eurozóně (velmi slabé projekce pak zveřejnil pro největší ekonomiky eurozóny - Německo, Francii a Itálii).

Exit Fedu

Fed již začal pracovat na normalizaci dlouhodobě extrémně uvolněné měnové politiky, přestože ECB a další banky na druhé straně Atlantiku zdvojnásobily své snahy. Centrální banky jsou ale v mnoha ohledech až tažený vozík; pomyslným koněm před vozem je ekonomický výkon.

Fed je nyní v pozici, kdy může začít postupně odbourávat jednotlivé programy měnové politiky, protože zafungovaly a pomohly podpořit silnější růst amerického hospodářství. ECB naopak nyní musí zvážit radikálnější akci, protože její předešlá neochota intervenovat dostala ekonomiku eurozóny tam, kde je dnes.

Mantra ministrů financí a centrálních bankéřů posledního roku byla, že země musejí prosadit politický mix, který zajistí stabilní ekonomický růst a cenovou hladinu; "využít domácí nástroje pro domácí účely", jak uvedl Jack Lew. Měnové kurzy se pak podle nich už usadí samy.

Když politici přijímají opatření, o nichž vědí, že oslabí jejich měny, říkají, že se soustřeďují na domácí cíle. (Výjimkou byly nedávné výroky Draghiho ohledně oslabování eura, ale ty mohly být způsobené tím, že exportně zaměřenému Německu s fóbií z inflace je lepší říkat "potřebujeme levnější peníze k zajištění větší konkurenceschopnosti měny" než "potřebujeme levnější peníze, abychom zvedly inflaci".)

To částečně vysvětluje, proč Američané berou posílení dolaru jako běžný vývoj. USA mají více co získat ze zlepšení ekonomické situace Evropy a Japonska, než co ztratit z toho, že se americké firmy budou muset poprat s méně výhodným měnovým kurzem.