28. 3. 2023 20:30
VE STŘEDU V 10 HODIN ŽIVĚ: Aktuálně z trhů (Petr Novotný, Investiční web)
Máme za sebou celkem divoký rok. Nejdříve britské referendum, z jehož výsledku se trhy (vyjma libry) vzpamatovávaly celých několik týdnů. Poté vítězství Donalda Trumpa, které trhy vlastně rovnou začaly oslavovat – negativní reakce se s výjimkou mexického pesa počítaly maximálně na dny. Po italském referendu, po kterém skončil premiér Matteo Renzi, se euro po prvotním propadu vrátilo na předchozí úrovně za několik hodin. Jako kdyby trhy zkrátka událostem, které překvapují prognostiky, přivykly, jako kdyby je už nic nemohlo překvapit. Mezi investory převládá pocit sebeuspokojení.
Pro rok 2017 výše uvedené znamená obrovské riziko. V Evropě či eurozóně o to větší, že se podstatná část strukturálních problémů týká právě jí. Ačkoli je jasné, že lidé unavení tím, jak Itálie ekonomicky stagnuje, jen tak nezmizí, a že strany jako Hnutí pěti hvězd, Liga severu či Vzhůru Itálie spíše posílí, můžeme se konejšit tím, že italský systém nepovoluje referendum o vystoupení z eurozóny a že fragmentovaná politická scéna dělá z dvoutřetinové většiny, již takové rozhodnutí vyžaduje, zásadní překážku. Odchod z eurozóny, byť k němu Italové v referendu minimálně drobný krok udělali, tedy v nejbližších letech nehrozí.
V případě francouzských prezidentských voleb, které se konají na přelomu dubna a května 2017, je ale situace jiná. Právě tyto volby vnímám jako největší globální riziko roku 2017 a největší riziko pro Evropskou unii jako takovou. Marion Anne Perrine Le Penová (jinak také Marine Le Penová) z Národní fronty, pravděpodobná účastnice druhého kola voleb, je totiž zvláštním křížencem Donalda Trumpa a Nigela Farage, a ačkoli to na její vítězství podle průzkumů nevypadá, kdo by si po roce 2016 na něco takového vsadil sumu nikoli nepodstatnou?
Její heslo "Francie především" a její důraz na protekcionismus jako lék na globalizaci připomínají nového amerického prezidenta. K tomu se přimíchává několik vpravdě exotických nápadů (zrušení zákazu půjčovat si od své centrální banky, oživení Havanské charty) a všudypřítomné útoky na zlé trhy. Z Farage si bere hlubokou nelibost vůči EU a euru (o členství Francie v měnové unii plánuje do půl roku od případného zvolení vypsat referendum) a mýty o tom, kolik členství v unii zemi stojí a jak to Francii škodí. To vše v zemi, kde nemalá část populace subjektivně vnímá vlivy globalizace alespoň tak intenzivně jako ve východní Anglii či v rezavém pásu Ameriky a kde podstatná část populace pokládá vývoj v posledních deseti letech za špatný.
Vztah Spojeného království a EU byl vždy vlažný a americký prezident bude mít pouze zprostředkovaný (a v čase rozprostřený) vliv na Evropu. Volby ve Francii ale mají potenciál již za 4 měsíce zatřást základním stavebním blokem unie. Bez Británie EU fungovat může, bez Francie podle mě ne. Pokud má v roce 2017 něco potenciál vrátit na trh redenominační riziko z let 2011-2012 a dostat euro pod paritu s dolarem, pak jsou to francouzské prezidentské volby.