Jsou Too Big to Fail banky díky Dodd-Frankovu zákonu minulostí?

Reforma z pera senátora Chrise Dodda a kongresmana Barneyho Franka, která měla skoncovat s "kasinovým" finančnictvím, měla částečně obnovit to, co na začátku 30. let 20. století v reakci na Velkou hospodářskou krizi přinesl Glass-Steagallův zákon, zrušený v roce 1999.

Dodd-Frankův zákon stanovil nové kapitálové standardy a zpřísnil dohled nad finančními deriváty. Rovněž zavedl zátěžové testy pro velké banky a prostřednictvím Volckerova pravidla zakázal komerčním bankám a jejich dceřiným společnostem spekulativně obchodovat na vlastní účet s investičními instrumenty a komoditami. Důležitou novinkou bylo také to, že všechny ztráty dceřiných finančních společností začaly nést plně na bedrech jejich mateřské holdingy.

V důsledku těchto změn se měla výrazně snížit rizikovost byznysu bank fungujících v rámci holdingových skupin. Z pohledu ratingových agentur byl Dodd-Frankův zákon trefou do černého, investoři na trhu s firemními dluhopisy ale zaujímají o poznání rezervovanější postoj, jak ukazují následující grafy.

Názor investorů na trhu s firemními dluhopisy může být zkreslený, vliv na vývoj spreadů mezi výnosy dluhopisů celých holdingů a jejich bankovních dcer může být ovlivněný například omezenou likviditou nebo segmentací trhu. Stejný obrázek ale nabízejí i CDS spready, které by se dle očekávání měly zvyšovat na důkaz vyšší rizikovosti zastřešujících holdingů.

Ratingové agentury a investoři se nemohou shodnout, zda se cíle Dodd-Frankova zákona podařilo splnit. Důvodem skepse investorů může být podle analytiků to, že banky nebyly od zavedení zákona vystaveny tlaku, který by ukázal reálné dopady přísnější regulace. Jaká je skutečnost, tak zřejmě ukáže až první ostrý zátěžový test.