Případná další krize eurozóny by měla toto důležité pozitivum

Zejména v roce 2023 čeká Evropu mnohem pomalejší růst, než mnozí očekávali, ať už technicky vzato dojde k recesi, či nikoli. Eurozóna je rozhodně v horším postavení než USA nebo Čína.

V Evropě byla vybudována celá infrastruktura pro zpracovávání ruské ropy, kterou ale nyní nelze využívat. Její nahrazení potrvá celé roky. Zákonná úprava přechodu k zelené ekonomice navíc odklonila investice potřebné k renovaci infrastruktury pro fosilní paliva do oblasti obnovitelných zdrojů energie. Evropané se přitom nemohou spolehnout na nepřetržité dodávky "zelené" energie. To v konečném důsledku znamená v nadcházejících letech vyšší ceny energií. Evropská inflace je tedy strukturální.

Evropské vlády zavedly krizová opatření, která mají inflaci řešit. Příkladem je snížení daně z přidané hodnoty u energií. Vzhledem k tomu, že je v Evropě fiskální potenciál mnohem větší než v mnoha jiných regionech, očekávejme, že se z původně jednorázových kroků stanou opatření trvalejšího charakteru a budou se zavádět další subvence.

Evropská centrální banka v červenci poprvé od roku 2011 zvýšila úrokové sazby. Musí ale řešit i problém stejně důležitý, jako je vysoká inflace, a tím je hrozící fragmentace evropského dluhopisového trhu. Ačkoli jeho volatilita stoupá všude, v eurozóně se podmínky zhoršují rychleji. Po skončení kvantitativního uvolňování se výrazně zvýšily mimo jiné náklady na obsluhu italského státního dluhu.

ECB představila nový nástroj, který má pomoci držet spready na dluhopisovém trhu pod kontrolou, který by měl opakování dluhové krize po vzoru roku 2012 zabránit, ale jisté to není. ECB nemůže dále nezvyšovat úrokové sazby. A vyšší sazby povedou ke zhoršování situace, pročež centrální banka bude muset více nakupovat vládní dluhopisy zemí eurozóny.

Ale buďme optimisté. Možné opakování krize eurozóny by nebylo (či není, záleží na tom, zda je pro vás sklenice napůl plná, či napůl prázdná) pouze negativní. Předcházející krize pomohla uvést do praxe klíčové reformy institucí, které posílily rámec eurozóny. V případě nové krize se může stát totéž.

Může to tak ale pokračovat stále dále? V určité chvíli by přece měly být všechny země eurozóny schopné čelit trhu bez toho, aby je ECB skrze rozšiřování svého mandátu opakovaně zachraňovala. Jinak se může stát, že bude ECB nakonec výhradním vlastníkem celého italského dluhu. A nejen toho.

_{Redakčně upraveno.}