Proč by ČNB neměla být vláčena za posouvání horizontu inflačního cíle?

Bankovní rada České národní banky se po svém srpnovém měnověpolitickém jednání stala terčem poměrně silné kritiky. Nelibost komentátorů se týká zejména rozhodnutí posunout o dvě čtvrtletí dále do budoucna časový horizont, v němž by prognóza inflace měla být zpět na inflačním cíli. Bankovní rada (přesněji řečeno její většina, která hlasovala pro) si tím podle těchto karatelů vytvořila alibi pro svůj apriorní záměr nezvýšit klíčovou úrokovou sazbu nad již dříve dosaženou úroveň 7 %.

Nicméně z mého pohledu člověka, který byl přípravě měnověpolitických rozhodnutí v ČNB přítomen řadu let, může být takový posun cílovacího horizontu naprosto legitimním krokem. Je jím v případě, že jde ze strany radních o upřímnou snahu dosáhnout toho, aby aparát, o který se ve svém rozhodování opírají, lépe odpovídal jejich skutečnému vnímání aktuálního fungování ekonomiky a efektů měnové politiky.

Že jiné (a stejně respektované) centrální banky tento horizont bez uzardění posouvají, nebo jej dokonce ani příliš jasně nedefinují, ve svém textu na blogu ČNB hezky doložili staronový člen bankovní rady Jan Frait a poradce rady Jakub Matějů. Ostatně na témže blogu se nedávno objevil podobně přesvědčivě argumentující příspěvek z pera guvernéra Aleše Michla a jiného poradce bankovní rady Tomáše Adama. Příspěvek vysvětluje, že nynější česká inflace je (nebo brzo bude) primárně nabídková, dovezená. A tedy že další zvyšování úrokových sazeb již není (v tuto chvíli, samozřejmě) namístě.

Na druhé straně málokdo zpochybňuje jiné rozhodnutí stejné bankovní rady, které považuji za skutečně a jednoznačně chybné, a sice rozhodnutí pokračovat v zasahování do dění na trhu s korunou skrze měnověpoliticky motivovaný prodej devizových rezerv centrální banky. Ale to je trochu jiné téma.