Riziko finanční krize je větší, než jsme si připouštěli

Studie zveřejněná v časopise Financial Stability zavádí novou metodu, která umožňuje vědcům odhadnout systémová rizika vyplývající z propojení několika vrstev.

"Systémové riziko definuje stav, kdy významná část finančního systému přestane pracovat a prakticky není schopna plnit svou funkci," říká Sebastian Poledna z programu Advanced Systems Analysis v rámci International Institute of Applied System Analysis (IIASA), který vedl studii. Když například padne velká banka, mohlo by to vyvolat selhání dalších finančních institucí, které jsou s ní spojené prostřednictvím úvěrů, derivátů, cenných papírů a devizové expozice. Právě strach z této nákazy vede vlády k tomu, aby zachraňovaly velké banky.

"Předchozí studie systémového rizika zkoumaly pouze jednu vrstvu tohoto rizika, a to tu týkající se mezibankovních úvěrů," říká Poledna. Nová studie rozšiřuje pole bádání o další tři související vrstvy - deriváty, cenné papíry a devizové obchody. Díky tomu Poledna a jeho kolegové zjistili, že skutečné riziko je o 90 % vyšší, než je riziko hrozící pouze z mezibankovních úvěrů.

Regulátoři mají tendenci používat pro odhad systémového rizika tržní opatření. Vědci ale přišli na to, že tato opatření rovněž podceňují skutečné riziko. Vědci zjistili, že v Mexiku, které posloužilo jako případová studie, je úroveň systémového rizika čtyřikrát vyšší, než tomu bylo před finanční krizí. Přesto není zohledněno v tržních opatřeních.

"Banky jsou nyní mnohem propojenější než před finanční krizí," vysvětluje Poledna. "To znamená, že v případě nové krize budou mexické náklady na její řešení čtyřikrát vyšší než u té minulé." Studie sice vycházela z údajů týkajících se mexického bankovního systému, ale tato metoda by při dostupnosti dat mohla být použita pro jakoukoli zemi.

Pomocí nové metody by mohly být sestaveny profily systémového rizika pro trhy a jednotlivé instituce, což by se hodilo regulátorům snažícím se předejít krizím. Nová metodika navíc umožňuje odhadnout náklady a důsledky úpadku bank. Díky tomu by zákonodárci mohli určit, zda jsou náklady na sanaci bank přiměřené. Záchrana bank stála daňové poplatníky enormní množství peněz, ale dosud neexistovala metoda určující náklady pro případ, že by se padlé banky nezachraňovaly.

Poledna poukazuje na to, že nová metoda stále nepokrývá celkové systémové riziko, protože nebere v úvahu další dva zdroje možných rizik - překrývající se investiční portfolia a riziko financování. Vědci již ovšem pracují na nové studii, která by měla zahrnovat i tato dvě rizika.