Žlutá karta elitám: Britům můžeme poděkovat, i když to tak nemysleli

Kdo za to může?

Hlavně se hledá viník. Pro jedny je to Nigel Farage, kterého na arcizloducha téměř automaticky kvalifikuje to, že poslední bezmála dvě desetiletí v Evropském parlamentu nedělal nic jiného, než že brojil proti EU. Pro druhé, mezi něž patří i český ministr zahraničních věcí, je původcem zla Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise a advokát myšlenky stále těsnější evropské integrace. Jiní viní en bloc Brusel, který údajně nedělá nic jiného, než že vymýšlí nesmyslná nařízení o banánech, emisích sekaček a výkonu vysavačů.

Že příčiny převažujícího názoru Britů na budoucnost vlastní země v unii budou možná hlubší, lze usuzovat nejen z toho, že vyšší vzdělání s sebou v britském referendu neslo vyšší procento hlasů za setrvání, ale také z toho, že po hlasování se nejvyhledávanějším dotazem na Googlu v Británii staly dotazy jako "co znamená vystoupení z EU?" a "co je EU?". Pro spoustu hlasujících referendum nebylo primárně o EU, ale o pocitu z vlastního místa na postmoderním ekonomickém žebříčku (stále ještě) liberálního západu. Unie byla pouze dostupný terč, v Británii o to přirozenější, že jej politici (i hojným využíváním euromytologie) dlouhodobě démonizovali.

Referendová geografie je výmluvná – plebiscit byl především soubojem táborů globalizace. Na jedné straně jsou lidé, říkejme jim třeba "metropolitáni", kteří si globalizací formovanou jednotnou Evropu s možností cestování, studia a nabízení svého zboží půl miliardě lidí užívají. Tito lidé vnímají globalizaci primárně jako příležitost. A na druhé straně najdeme ty, pro které je globalizace především (ekonomickou) hrozbou, o to větší, že již nemá (jen) podobu na východ pomalu mizejících fabrik, ale i podobu polských instalatérů či rumunských sběračů žijících v sousedství.

Příkopy globalizace

Tento fenomén vítězů a poražených globalizace přitom není jen problémem EU, dosavadní předvolební tažení Donalda Trumpa v USA má podobné kořeny. Pro budoucnost unie, pilíře bezpečnosti v Evropě, je to ale fatální hrozba. I kdyby totiž nakrásně bylo v Británii druhé referendum s opačným výsledkem, i kdyby již nikde žádné další referendum nebylo, masa nespokojených a vývojem zklamaných lidí nezmizí a dříve nebo později jejich hněv probublá na povrch.

Referendum v Británii je tedy zdviženým prstem. Ne pro evropské komisaře, ale pro jednotlivé vlády a evropské elity. **Stejně tak, jako odpovědí na výzvy 21. století nemůže být uličnický nacionalismus 19. století, nemůže jí být ani blahosklonné přehlížení společenských příkopů vyhloubených globalizací. Obojí je totiž receptem na katastrofu.