V hlavní roli centrální banky: Jak dopadnou zasedání Fedu, ECB a ČNB?
V hlavní roli centrální bankéři – tak vypadá tento týden na globálních trzích. V případě amerického Fedu investory zajímá zejména to, kolik peněz hodlá pumpovat do ekonomiky, u Evropské centrální banky budou po zasedání jejího vedení pátrat po signálech možného snížení úrokových sazeb. Od České národní banky někteří experti čekají další slova o intervencích proti koruně. Analytik z Komerční banky Miroslav Frayer nicméně neočekává silnou reakci kurzu koruny.
Výhledům světových měn a centrálním bankám se věnovali hosté úterního Investičního večera Miroslav Plojhar (Česká spořitelna) a Ondřej Hartman (FXstreet.cz).
Počínání centrálních bank se ve svém aktuálním článku zabývá také hlavní analytik X-Trade Brokers Jaroslav Brychta. Zajímavé čtení.
Centrální banky jsou často velebeny pro svou nezávislost. Mají být údajně apolitické a zaměřené na jediný cíl, jímž je stabilita měny. Jak ale mohou být tyto instituce nezávislé, když o jejich složení rozhodují politici? Poslední změny ve vedení nejvlivnějších centrálních bank světa ukazují, že se za staletí fungování centrálního bankovnictví mnoho nezměnilo. Jejich primárním cílem je nadále především zajistit politikům levné financování ekonomických experimentů. Stačí se podívat na dění v posledních dvou letech.
Listopad 2011: Zdrženlivého Jeana-Clauda Tricheta střídá ve funkci šéfa ECB Ital Mario Draghi. Téměř okamžitě ECB spouští dva obří tendry, v rámci nichž rozdá bilion eur výměnou za pochybné půjčky evropských bank, kterým tak bylo umožněno vyčistit knihy od toxických cenných papírů. Ty nyní vlastní ECB, tedy všechny země eurozóny.*
Srpen 2012: Noční můra zakladatelů eura se stává skutečností. Draghi oznamuje, že je ECB připravena nakoupit jakékoli množství dluhu problémových zemí eurozóny. Fakticky tak stanovuje strop pro výnosy z evropských dluhopisů, které v některých zemích dosahovaly neúnosných úrovní. Itálie a Španělsko jsou zachráněny, protože se tamní vlády mohou nadále vesele zadlužovat. Německé kancléřce Merkelové spadl kámen ze srdce a vzrostla šance na vítězství ve volbách, jelikož Itálii a Španělsko nemusí přímo zachraňovat.
Prosinec 2012: V Japonsku vyhrává volby Šinzó Abe, který okamžitě slibuje razantní změnu ekonomického kurzu, pro kterou se od té doby vžil název Abenomika. Nedílnou součástí této stokrát vyzkoušené a nikdy nefungující strategie je znehodnocení měny a inflace. Na jaře 2013 z funkce šéfa Bank of Japan předčasně odstupuje Masaaki Širakava a na jeho místo je jmenován Haruhiko Kuroda. Ten na svém prvním zasedání navyšuje inflační cíl a rozjíždí masivní program kvantitativního uvolňování, v rámci něhož chce do konce roku 2014 zdvojnásobit měnovou bázi. Japonský premiér tak má zajištěn dostatek zdrojů pro financování obřího rozpočtového schodku a dodatečné fiskální expanze.
Červenec 2013: Dlouholetého šéfa Bank of England Mervyna Kinga střídá ve funkci Mark Carney, který dostal od britského ministra financí jasný úkol, a to zamyslet se nad tím, zda by pro banku nebylo vhodné přibalit k inflačnímu cíli ještě další kritérium, jímž se bude řídit měnová politika. Již z prvního zápisu ze zasedání Bank of England vyplývá, že s tímto kritériem banka počítá a pokusí se je definovat na srpnovém zasedání. Znamená to, že by se Bank of England již brzy mohla zaměřovat nejen na inflaci, ale také například na trh práce, nominální HDP nebo dlouhodobé úrokové sazby, díky čemuž bude moci konečně ospravedlnit uvolněnou měnovou politiku i v situaci, kdy je britská inflace již téměř čtyři roky nad 2% cílem.
Kompletní článek Jaroslava Brychty najdete na serveru Kurzy.cz
Zdroj: Rádio BBC (Rádio Zet)
