Konec krize v Evropě?

Zlepšuje se stav evropské ekonomiky? Je po krizi? Byla hospodářská politika Evropy úspěšná? Nechme stranou údaje o HDP a podívejme se na další čísla. Podle březnových údajů se zlepšil prodej automobilů ve většině evropských zemí, o 10,6 % oproti březnu 2013. Trh konečně oživl i v jihoevropských zemích postižených dlouhou recesí včetně Portugalska, Řecka nebo Španělska. V Portugalsku se prodává o 47 % více aut než před rokem. V Polsku o 41 %! Daří se i Velké Británii, Maďarsku a Česku, kde prodeje vzrostly zhruba o pětinu. To je dobrá zpráva pro český průmysl. Jen několik trhů pokleslo, například Rakousko. Největší trh, Německo, posílil o 5,4 %.

Kdo chce hledat příčiny mírného zlepšení české ekonomiky, ať se podívá na automobilový průmysl. Radost poněkud uzemňuje dlouhodobý vývoj. Prodeje aut v Evropě zdaleka nedosáhly předkrizových hodnot. Drží se na úrovni zhruba roku 1994. Ale to nemusí být žádná katastrofa, ale pouze číslo odpovídající dlouhodobému normálu vyspělého trhu, jímž Evropská unie v oblasti automobilového průmyslu je. Otázku, zda je nutné kupovat nový vůz každé dva nebo tři roky, tentokrát vynechejme.

Optimismus i obavy

Podívejme se na jiný netradiční indikátor stavu a výhledu ekonomiky. Sociální síť LinkedIn je zaměřena na profesionální kontakty a komunikaci. Odtud není daleko k jejímu využití k analytickým účelům. Ze 14 tisíc "business leaders" na síti lze udělat statistické šetření. Co z něho vyplývá?

Nejoptimističtější jsou Britové – 75 % z nich vidí příznivě svou ekonomiku a 71 % světovou. Následují Nizozemci (68 % domácího optimismu a 71 % světového), pak kupodivu Španělé (podle 59 % se jejich země dostává z dlouhé recese) a Švédové (52 % vidí svou zemi příznivě). Tím se klub evropských optimistů uzavírá. Ze skeptičtějších Němců vidí svou ekonomiku příznivě jen polovina, Francouzů pětina! Optimismus ohledně ekonomických vyhlídek Evropy existuje, ale není univerzální. V Británii na krizi dávno zapomněli. Španělé se těší, až se z ní dostanou. Francouzů se zatím tolik nedotkla, ale o to větší obavy z budoucnosti mají. A Němci střízlivě váží klady i zápory. Těch není v Evropské unii málo. To, že například Španělsko trpí chronickou nezaměstnaností, se ví, ale že 16,3 % všech zaměstnanců má částečný úvazek, je nepříjemná novinka (v roce 2007 jen 11,1 %).

Finsko bylo donedávna vydáváno za dobře vedenou makroekonomiku, kam členové bývalé Národní ekonomické rady vlády jezdívali na zkušenou. Dnes víme, že Finsko bylo jako modelový příklad omyl – státní výdaje naduřely v roce 2013 na 58,5 % HDP. Přitom ekonomika je stále značně pod úrovní z roku 2007, nezaměstnanost neklesá a státní dluh zřejmě v roce 2014 přesáhne "magickou" hranici 60 % HDP.

Dále je tu sice malé, ale modelově významné Slovinsko – ukázka nezvládnutého přijetí eura. Slovinské banky, podniky i domácnosti využily nízkých úrokových sazeb a začaly řádit jako parta adolescentů v samoobslužném baru. Výsledkem byla pořádná úvěrová "opice" následovaná pořádnou kocovinou. Ztrátové projekty, platebně neschopné domácnosti, špatné úvěry. To vše se promítlo do veřejného dluhu ve výši 72,7 % HDP při rozpočtovém schodku 14,7 % HDP. Bylo potřeba zachránit krachující banky, nezištná pomoc z Bruselu se však nekonala.

Slovinci nebyli jediným evropským národem, jenž se poprvé ve své historii dostal k neomezenému objemu levných úvěrů a nezvládl to. Totéž se stalo – s drtivými důsledky – Irům a Španělům. Do jisté míry i finančně zkušeným národům, jako jsou Britové a Nizozemci. Je těžké uvést členskou zemi EU, která by v letech 2007 a 2008 nedostala nějakou formu úvěrové horečky.

Česká ekonomika se potácí

Vzpomeňme svoji nedávnou finanční historii. Za sedm tučných let 2002 až 2008 objem úvěrů na bydlení vzrostl více než sedminásobně, což odpovídá růstu 33 % ročně. V kombinaci s růstem státního dluhu během konjunktury – učebnicový makroekonomický hřích, za který něčí duše skončí v pekle – šlo o dva tak obrovské motory, že i ekonomika špatně řízeného státu, jako je Česko, musela růst. Růst skončil se světovou hospodářskou recesí.

Od té doby se česká ekonomika potácí. Přitom jsme ani neměli skutečnou finanční krizi, banky pouze zabrzdily úvěrový růst na míru běžnou v normálních zemích za normálních okolností. Český hospodářský mechanismus je však v natolik neradostném stavu, že potřebuje mnoho úvěrového "paliva", jen aby necouval. Velikost české ekonomiky v nominálních eurech dosud nedosáhla hodnoty z roku 2008. Zatímco polská ekonomika (ve stejném vyjádření) překonala recesi z roku 2009 a od té doby rostla, české hospodářství jde odnikud nikam.

Konec úvěrového dopingu na konci roku 2008 byl všeobecným problémem pro evropské ekonomiky. Ve skutečnosti takzvaná krize eura nebyla krizí eura jako měny. Strašení "rozpadem" nebo "zánikem" eura nebylo nikdy opodstatněné. Ani na chvíli. Z eurozóny nelze vyloučit členskou zemi EU za žádných okolností. Žádná ani nechtěla vystoupit, neboť riziko opuštění eura by bylo ohromné. Krizi eurozóny ani v první řadě nezpůsobily špatné veřejné finance, s výjimkou Řecka. Mimochodem, po "záchraně" činil řecký dluh 175,1 % HDP v roce 2013. O 17,9 procentního bodu více než v předchozím roce. Lépe zkrachovat než se nechat zachraňovat Trojkou, tedy Evropskou komisí, Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou centrální bankou. Vážně.

Dva druhy deflace a inflace

Ve většině členských zemí EU ekonomické problémy způsobil neuvážený růst bankovních úvěrů a následné zamrznutí nebo alespoň zpomalení jejich tvorby. Pro pokles objemu úvěrů je termín "úvěrová deflace". A ta v Evropské unii probíhá. Objem úvěrů nefinančním podnikům v eurozóně klesl v únoru 2014 meziročně o 2,9 %. Ve srovnání s únorem roku 2009 jde o pokles o 10,6 %. U úvěrů domácnostem (převážně hypotéky) je úvěrová deflace méně patrná. Evropa však byla zvyklá z předchozích sedmi tučných let (do roku 2009) na téměř 6% roční růst úvěrů domácností.

Pokračování článku Pavla Kohouta najdete na serveru Finmag.cz.

Zdroj: Finmag.cz