Opustí Řecko eurozónu i Evropskou unii? Plechovku s červy nelze nakopávat donekonečna

Z OBSAHU

Aktuálně k Řecku

David Navrátil (Česká spořitelna): Řecká pistole u řecké hlavy

Řekové si jedou svoje. V úterý 16. června premiér Tsipras prohlásil, že se věřitelé snaží Řecko ponížit. Chce dohodu, která zemi ponechá v eurozóně a ukončí úsporná opatření. Nemyslím si, že se ze zbytku eurozóny ozve cokoli jako "no konečně plán, dohodnuto". Pokud vůbec někam, tak takové výroky posunují Řecko od patu k matu.

Ostatní země eurozóny mezitím diskutují o tom, co by se mohlo stát, kdyby Řecko opustilo měnovou unii. Klíčová čtvrteční schůzka takzvané euroskupiny slibuje drama. Angela Merkelová do středy neříkala nic nového, například finský premiér by považoval dohodu za zázrak. Slovo bankrot je skloňováno stále častěji, což v terminologii EU znamená, že k němu došlo již před několika měsíci, jen se to až nyní smí oficiálně přiznat. Uvidíme.

Na jednu stranu pozici Řecka chápu. Wolfgang Münchau ve Financial Times napsal, že pokud by Řecko akceptovalo program věřitelů, vyvolalo by to v následujících čtyřech letech propad ekonomiky o bezmála 13 %. To je hospodářská sebevražda. Bankrot by podle něj znamenal pro Německo a Francii náklady asi 160 miliard EUR (za odpis dluhu). To není málo. Motivace dohodnout se by tedy nemusela chybět ani na jedné straně.

Těch 160 miliard je ale podle mě stejně odepsaných. Programy ECB (QE a v týdnu soudem posvěcený OMT) snižují potenciální negativní dopady řeckého bankrotu na finanční systém zbytku eurozóny. "Zatím poslední vyjednávací strategií Řecka je požadovat výkupné za nevyhrožování sebevraždou. Takové vydírání by snad mohlo fungovat u sebevražedného atentátníka, Řecko si však drží zbraň u vlastní hlavy, ačkoli Evropě nemusí příliš záležet na tom, zda stiskne spoušť," napsal k tomu uznávaný ekonomický novinář Anatole Kaletsky. Lépe to snad ani nelze říci.

Radomír Jáč (Generali Investments): Úvahy o budoucnosti eurozóny nejsou o kupeckých počtech

Uplynulé měsíce a týdny ukazují, že se názorová propast mezi požadavky oficiálních věřitelů Řecka a ochotou řecké vlády na tyto požadavky přistoupit nijak nezmenšuje. Červen je přitom klíčový. Končí prodloužený záchranný program pro Řecko, ve hře je vyplacení závěrečné platby Řekům ve výši 7,2 miliardy eur. V červnu a červenci mají Atény splatit věřitelům mnoho peněz – 1,6 miliardy eur v červnu Mezinárodnímu měnovému fondu (původně čtyři splátky Řecko chce spojit do jedné) a v červenci jsou splatné zhruba 4 miliardy eur, z čehož 3,5 miliardy je splátka dluhopisu v držení ECB. Výplata pomoci od věřitelů je pro Řecko zásadní, pokud jde o jeho schopnost splácet tyto dlužné peníze. Soudě podle výroků představitelů řecké vlády se ale na zasedání euroskupiny dohody nedosáhne. Hra zdánlivě bez konce bude pokračovat, možná se v nadcházejících dnech kvůli Řecku dočkáme mimořádného summitu EU.

Pro nejbližší budoucnost Řecka se rýsují tři základní scénáře. Prvním je nalezení kompromisního řešení, kdy Řecko přistoupí na nezbytné minimum reforem, takže mu bude vyplaceno 7,2 miliardy eur. Druhým scénářem je nenalezení dohody, což povede k bankrotu Řecka, zároveň ovšem k jeho setrvání v eurozóně. Jakkoli to může znít bizarně, samotný bankrot neznamená nutně odchod z eurozóny. Tento scénář je druhý nejlepší, Řecko by se "zbavilo dluhů", ale zachovalo by si euro coby svou měnu, díky čemuž by navzdory bankrotu neupadlo do totálního chaosu. Třetí scénář je "katastrofický" – bankrot Řecka a jeho odchod z eurozóny.

Jde o jednání dvou stran, takže je potřeba počítat s tím, že případná dohoda bude kompromisem. Řecko se například zaváže jen k některým opatřením vyžadovaným věřiteli (nebo závazek bude "měkčí", než věřitelé požadují, například v oblasti vývoje salda veřejných financí), zároveň ale dohoda bude znamenat příslib výraznějších reforem ze strany Atén, než jaké řecká vláda momentálně veřejně připouští. Zatím ale z její strany sledujeme pokerovou partii doplňovanou proklamacemi, že odchod země z eurozóny není pozitivem pro nikoho. Jistě, ale bylo by to jednoznačně Řecko, na koho by měl tento scénář tíživější dopad skrze hospodářskou recesi a finanční nestabilitu s dalekosáhlými sociálními otřesy.

Pro eurozónu by případný odchod Řecka v současnosti byl diametrálně jiný, než kdyby se něco podobného stalo před zhruba pěti lety. Eurozóna od té doby posílila svůj institucionální rámec a ECB sáhla k opatřením, jež byla před několika lety těžko představitelná (v prvé řadě jde o programy nákupů vládních dluhopisů do bilance banky). Evropská unie sice na jednu stranu investovala do záchrany Řecka velký objem prostředků (ke konci roku 2014 činil dluh Řecka vůči zemím a institucím EU bezmála 195 miliard eur a dalších 26 miliard byly závazky vůči ECB), zároveň ale získala čas sama pro sebe. Za uplynulých pět let EU vybudovala instituce, jež dle všeho v případě odchodu Řecka pomohou eurozónu ochránit před fatálními otřesy. Zmíněné "evropské pohledávky" vůči Řecku (asi 221 miliard eur na konci roku 2014) byly ekvivalentem 1,6 % HDP Evropské unie či 2,2 % HDP eurozóny. Částka tedy není zanedbatelná, ale také není zdrcující.

Euro je navíc politický projekt. A je jedno, zda toto "přízvisko" někdo vnímá jako pejorativní. Podstatnější je si uvědomit, že rozhodující politické síly v eurozóně si přejí zachování projektu, ideálně bez odchodu jakékoli ze stávajících členských zemí. Na úvahy o budoucnosti eurozóny nestačí jednoduché kupecké počty.

Eurozóna není soukromý byznys, je to politická priorita. Nicméně snaha zachovat funkční eurozónu neznamená, že věřitelé musejí mít s Řeckem nekonečnou trpělivost. Od začátku letošního roku se výrazně přiblížila doba, kdy pro eurozónu může být v rámci její sebezáchovy přijatelnějším řešením bankrot Řecka, a dokonce i jeho odchod z tábora zemí platících eurem. Toho si je jistě vědoma i řecká vláda, stejně jako toho, že většina Řeků si přeje euro zachovat. Snad ví i to, že případný odchod z eurozóny by pro zemi neznamenal rychlé a pozitivní řešení stávajících těžkostí, ale eskalaci jeho hospodářských a sociálních problémů.