ECB hřeší. Proč to (ni)komu nevadí?

Robin Brooks, hlavní ekonom Institute of International Finance, systematicky sleduje, jak ECB používá své nestandardní měnověpolitické nástroje. A odhalil ošklivou pravdu - ECB roluje své dříve nakoupené portfolio dluhopisů nikoli tak, aby udržela původní zastoupení jednotlivých zemí (které alespoň zhruba odpovídalo velikosti jednotlivých ekonomik, jak bychom čekali od centrální banky eurozóny jako celku), nýbrž tak, že při nákupech upřednostňuje dluhopisy fiskálně nejproblémovějších zemí (Itálie, Španělska, Francie), zatímco podíl bondů těch nejvzornějších (Německa, Nizozemska, Finska) v portfoliu banky klesá.

Výsledkem tohoto procesu de facto – bez ohledu na oficiální rétoriku ECB – je, že v rámci dluhopisů fiskálně zodpovědnějších zemí ECB provádí takzvané kvantitativní utahování, kdežto u těch méně zodpovědných nadále probíhá kvantitativní uvolňování.

To se to panečku zvyšují základní úrokové sazby pro celou eurozónu, když táž centrální banka tlumí dopad tohoto zvyšování na nejzadluženější země souběžnou umělou poptávkou po jejich dluhopisech. ECB tak drží veřejné finance inkriminovaných států nad vodou (měnovým financováním, v základních aktech EU formálně zakázaným). A nikomu už to ani nepřipadá divné.

ECB si samozřejmě našla pomyslný fíkový list. Jde o "ochranu transmise měnové politiky". Jinak řečeno, pokud trh upravuje úrokové sazby nebo výnosy u jednotlivých dlužníků podle pociťovaných kreditních a jiných rizik (jak bychom čekali od správného trhu), ECB to bere jako poškozování transmise měnové politiky a tlačí opačným směrem tak, aby sazby a výnosy byly tam, kde je ECB chce u daného dlužníka mít.

V rámci této logiky by ovšem úplně nejlepší ochranou transmise bylo to, kdyby ECB bankám a finančním trhům ceny a výnosy prostě rovnou diktovala bez ohledu na to, co si myslí investoři.