Co se šestiletým digitálním milionářem?

Každý věk má svoji bezbřehou radost. Dnes jí je skutečnost, že na zdech domů nevisí rudé hadry s nápisy "Za socialistickou železnici" a že oslavy Máchova Máje neruší banda kreténů v bleděmodrých silonových košilkách nadšená z barevných mávátek. Tehdejší bezbřehá radost naopak spočívala v tom, že se nikdo neživil influenceřinou a nikdo se nechlubil celému světu tím, že jeho dítě už umí říct "pšeplaťte ši můj kanál".

Platí to s tím rozdílem, že z dnešního pekla nelze utéct na západ. Naopak, nejzápadnější civilizace planety (v geografickém i geopolitickém slova smyslu) je jeho zdrojem. Přicházel-li dříve z Kremlu mráz cynické moci, vane dnes z Kalifornie puch podobně cynického dojení chudoby ducha.

Roztomilí i zrůdy

Řeč je o fenoménu dětských hvězdiček ze sociálních sítí, snad nejvíce z YouTube a Instagramu. Dětičky, roztomilé až běda, otevírají krabice s hračkami, hrají si s jejich obsahy a culí se u toho do kamery. Později tančí, zpívají, nechávají se natáčet při čištění zubů. Chovají se jako normální děti, nebo jako zrůdy, podle nátury rodičů, kteří za to tak jako tak inkasují peníze, mnohdy velmi slušné. A po světě – u sousedů v Pasadeně či San Jose, ale také ve Valparaísu, Reykjavíku, Singapuru a Prachaticích – to celé financuje armáda pologramotných, kteří upřeně sledují každý jejich pohyb, plácajíce se smíchy do stehen. Jen namísto mávátek mají v rukou nejnovější Samsung nebo Huawei.

Dětští influenceři (to slovo zní dost pitomě i v angličtině, natož česky) jsou nejnovějšími výhonky digitální ekonomiky. Poslové budoucnosti, tvrdí jedni, snůška úchylů, myslí si druzí. Dost možná mají pravdu oba tábory. Tak či tak, jako vše, co dokáže vydělat peníze, přitáhla i tato e-profese vedle svých adeptů i právníky, zákonodárce a regulátory, jakési sekundární posly budoucnosti (či úchyly, podle čtenářova uvážení). A s nimi se objevila spousta zábavných právních trablů.

Zaprvé, je tu problém dětské práce. Když má dítě hereckou roli ve filmu, pozná se celkem jednoduše, že pracuje. Když režisér řekne "akce", klapka klapne a dotyčný malý herec dělá, co mu bylo předtím nakázáno, je to jasné. Když však rodič filmuje děcko, jak dostává hračku, začíná to být sporné.

Pryč ze školy!

Extrémní případy však poznáme všichni. Vezměme takovou Machelle Hobsonovou, sedmačtyřicetiletou matku šesti adoptivních dětí z Arizony. Ta si loni přišla na svém účtu na YouTube na přibližně 300 000 dolarů. Může za to partnerský program řečené sociální sítě, jež pobízí lidi, aby na ni nahrávali kdejakou pitomost s vidinou výdělku. Čím více lidí videoklip zhlédne, tím více zobrazení příslušné reklamy a příjmu pro Sergeye Brina i majitele účtu.

Paní Hobsonová odhlásila své děti ze školy, aby mohly nerušeně "hrát" v jejích videoklipech. Ty sledovalo 700 tisíc lidí a měly 242 milionů zhlédnutí (těch mávátek). Když však děti nehrály, jak si představovala, tloukla je, trápila hlady a vůbec se chovala nesnesitelně. Její případ nakonec vyřešily společně YouTube (napřed ji odstřihl od zdroje peněz, později účet zrušil) a policie, která ji zatkla.

Práce je, když ...

Extrémní myšlenky existují i na druhé straně barikády. "Je mi jedno, jestli jde jen o otevírání krabic s hračkami," říká Sheila Kuehlová. Ta byla sama dětskou hvězdičkou, než se stala poslankyní v kalifornském Kongresu a začala psát zákony omezující dětskou práci. "Když jsou za to peníze, je to práce."

I to má své mouchy. Kdybych například já donutil svoji dceru, aby sedm hodin denně tančila před kamerou na chůdách, nikdo by mi za to (předpokládejme) nedal ani pětník. Podle vzorce paní Kuehlové by to tedy práce nebyla. Stala by se jí až ve chvíli, kdy by to začalo vynášet. Duch Miloše Jakeše kráčí dál.

Tentýž jev lze vidět i jako jiný typ problému, když jen trochu chcete. Uber musel svůj spor o to, zda jeho řidiči jsou jeho zaměstnanci, nebo jen dodavateli (jak to Uber chce, aby se k nim mohl chovat arogantněji), řešit mimosoudním vyrovnáním. I YouTube by mohl být považován za zaměstnavatele lidí, kteří jeho reklamou vydělávají peníze. Tak to tvrdí profesorka práv z University of California Veena Dubalová.

To by znamenalo, že by se YouTube musel řídit pracovním právem státu, v němž je registrován, tedy v Kalifornii. I dětská práce by tímto právem byla regulovaná. Pokud by její regulace byla stejně obtížná jako v případě dětských herců, asi by si to kdekdo (včetně paní Hobsonové, doufejme) rozmyslel.

Ne že by takový náhled na věc řešil vše. Je-li dítě v záběru zaměstnancem, není jím i kočka? Neměl by někdo dohlížet na to, zda dostává dobře žrát? Takové otázky člověka bezděky napadají a jistě se najde šikovný právník, který si za to zanedlouho postaví vilu na pobřeží.

Chudák Jackie Coogan

A pak je tu obzvlášť nepěkná otázka: Komu vlastně vydělané peníze patří? Když nějaká slavomamem posedlá matka přinutí své malé děti, aby dělaly opičky na kameru, kdo shrábne honorář za odkoukanou reklamu?

Od roku 1939 patřilo 15 % honoráře přímo takovému vydělávajícímu dítěti (ačkoli přístup k nim získalo až po 21. narozeninách). Tehdy zjistil jistý Jackie Coogan, někdejší dětský partner Charlieho Chaplina, že mu rodiče legálně prošustrovali čtyři miliony dolarů, které s králem grotesky vydělal. Co dítě vydělalo do 21 let, patřilo zkrátka rodičům.

Od těch dob až do konce 20. století museli rodiče dávat alespoň 15 % honorářů ratolesti stranou a nesahat na ně. Se zbytkem mohli nakládat, jak se jim zlíbilo. Dnes je to tak, že dítěti patří 100 % výdělku, ovšem s tím, že 85 % mohou zákonní zástupci používat podle svého uvážení na rozvoj dítěte. Součástí péče o rozvoj dítěte přitom může být i plat, který si sami budou z řečených peněz vyplácet, přičemž o jeho výši rozhodují sami. Fakticky vzato se tedy mění jen to, že líznout dostane i právník, který takovému uspořádání dá oficiální papírovou podobu.

Řešení je přitom na dosah ruky. Stačilo by zavést pravidlo, že jak se ve videoklipu objeví dítě, nelze tento spojovat s reklamou, a tedy monetizovat, jak praví půvabný termín z branže. Rodiče rozumní, nemoudří, posedlí i přímo zločinní by tak nadále mohli své ratolesti svobodně natáčet a rozesílat do světa, jen by za to neviděli ani korunu, a nebyli by tudíž v pokušení své děti kvůli výdělku trápit.

Jenže takové pravidlo se nikomu nehodí – rodičům, YouTube ani výrobcům, o armádě pologramotných nosičů mávátek nemluvě. Globální festival pleskání o stehna tedy může pokračovat.