Twitter, FTX a případ Trussová: V hlavní roli hloupost příliš chytrých lidí

Následující příběh je učebnicový. Charismatický chlapík objeví způsob, jak investorům vydělávat pohádkové peníze. Ve chvíli, kdy banky nabízejí roční návratnost okolo pěti procent, inzeruje on sám (nejméně) desítky procent. No nekupte to. Protože má v ruce tenhle tajný recept, jemuž nikdo kromě něj docela nerozumí, a zároveň umí přesvědčivě jednat s lidmi, sežene první investice. A protože výnos je skutečně takový, jaký sliboval, s investory se roztrhne pytel. Na samém počátku 20. let je z chlapíka hrdina.

Ne nadlouho, protože – jak praxe brzy ukázala, ačkoli chlapík se s tím investorům nesvěřil – ten báječný trik zase tak báječný není, a život úspěšného finančníka navíc také něco stojí. Protože však chlapík není včerejší, má po ruce kromě svého hlavního provozu ještě jinou finanční instituci – říkejme jí třeba banka, fond nebo prasátko, to je jedno – a mezi oběma organizacemi peníze přelévá, jak se mu to hodí.

Pak si někdo zvenčí všimne, jak to kruci je možné, že chlapík, o kterém nikdy nikdo neslyšel, je řádově úspěšnější než letití profíci. A začne se šťourat v účetnictví, což znamená, že pohádky je konec. Z hrdiny je vyvrhel.

Vaříme z vody

To je ve zkratce příběh Sama Bankmana-Frieda, jenž se svou firmou Futures Exchange (FTX, plus dalšími dvěma propojenými společnostmi) spektakulárně za den či dva přišel prakticky o veškerý majetek ve výši přes deset miliard dolarů. Takový příběh jistě poslouží jako varování všem, kteří by si náhodou mysleli, že lze navařit peníze z vody.

Ale kdepak. Zároveň je to, slovo od slova, příběh italského podfukáře Carla Ponziho a jeho firmy Securities Exchange Company (plus přidružené banky), který se odehrál takřka přesně sto let před totožným příběhem Bankman-Friedovým. Od té doby získal natolik na popularitě, že vešel nejen do učebnic ekonomie (ačkoli tam je leccos, o čem nikdo soudný nemá ani ponětí), nýbrž i do slovníku běžných smrtelníků. Když někdo vytlouká klín klínem, obere Petra, aby zaplatil Pavlovi, spustí pyramidovou hru nebo řídí letadlo, vede takzvané Ponziho schéma.

Tenhle šikovný Ital vyčenichal příležitost, když zjistil, že můžete v Evropě koupit s poštovní známkou poukaz na zpáteční dopis. Zašlete jej v dopise adresátovi, jenž pak poukaz vymění za poštovní známku své země (to aby korespondencí netratil), nebo jej prostě v trafice prodá, když se mu odepisovat nechce. Ponzi zjistil, že úřady v jeho staré vlasti prodávají známky znatelně levněji než Američané, a pojal svůj kšeft jako klasickou arbitráž.

Už úplně nevzal potaz, že dopravit poukaz z Janova do New Yorku stojí více, než na kolik si přijde arbitráží. Nakonec kdosi spočítal, že pokud by měl své závazky splnit, musel byl dopravit přes Atlantik asi 160 miliard poukazů, ačkoli amerických ekvivalentů po celých USA bylo jen 27 tisíc. Tenhle fígl zkrátka nevyšel.

Sam jako Carlo

Ponzi šel sedět, zato jeho jméno žilo dále ve společnosti jiných velkorysých šejdířů. Naneštěstí má varovný účinek na lidi jen do chvíle, než kdosi stejně chytrý sestrojí totéž pod jiným jménem. Což přivádí řeč k Samu Bankmanovi-Friedovi. To on si založil "burzu" FTX. A ne ledajakou. Platidlem v ní byla její vlastní kryptoměna FTT. Ten podnik generoval peníze tím, že investorům do FTT slíbil zisk v FTT, jenž byl obvykle reinvestován (když to tak dobře funguje, stejně jako u Ponziho).

Pak se stalo, že bůhvíproč unikla na veřejnost výsledková listina hedgeového kryptofondu Alameda, s FTX propojeného, která ukázala, že z FTX tekly do Alamedy tokeny FTT, o nichž ale (velice zjednodušeně řečeno) Alameda mluvila, jako kdyby to byly dolary. FTX to položilo na lopatky celkem pochopitelně, pořádnou paseku to ale nadělalo i s valuacemi ostatních firem z kryptoměnového světa.

Sam Bankman-Fried je potomkem dvou profesorů ze Stanfordské univerzity (či Stanfordovy; to je tak, když nějaký Stanford založí univerzitu na počet jiného Stanforda ve městečku Stanford), absolventem MIT a až donedávna v očích mnohých finančním géniem. Jen měl nejspíše takový pocit, že když už je jednou tak chytrý, prostě mu to projde. Ponzi koneckonců dostával ještě do vězení dopisy od svých věrných s dotazy, zda u něj mohou znovu investovat.

Elon a nová hračka

Druhý příběh, o Elonu Muskovi a jeho nové hračce jménem Twitter, propírají v posledních týdnech média s náležitou vervou, takže jej netřeba popisovat dopodrobna celý znovu. Muskův mozek je nad jakoukoli pochybnost velice funkční, když jde o smontování věcí dohromady tak, aby dělaly nepředstavitelné kousky. Dopravit peníze z jednoho místa na druhé, rakety do vesmíru, nóbl elektrická auta do každé druhé garáže, tunely pod povrch Ameriky, umělou inteligenci na Mars – vyberte si. Obvykle, když Musk něco řekl, stálo za to ho poslouchat.

Pak se něco stalo a Musk začal mít pocit, že je nejen nejchytřejší ze všech lidí široko daleko, nýbrž že je chytřejší než všichni ostatní dohromady. Že to nejde ověřit – už proto, že se nikdo nevyzná v tom, co Musk dělá –, tomuto přesvědčení nijak neškodí.

Tak tedy Musk po strašlivých tahanicích koupil Twitter. A od té doby jej vede ze sta k nule rekordní rychlostí. Skoro to vypadá, jako by přenechal šéfování Twitteru ruskému generálovi Sergeji Surovikinovi a sám velel ruské invazi na Ukrajinu. (Kdyby to tak doopravdy bylo, výsledky by se nejspíše příliš nelišily.)

Musk povyhazoval zaměstnance a pak je lákal zpět, když mu došlo, že by se sám na ústředí bál. Doběla rozžhavil inzerenty, kteří obstarávají firmě živobytí, uživatele, regulátory i média. Poté ujistil investory, že všechno je v pořádku, a vzápětí napsal do světa, že "bankrot je možná věc". Podle toho to vypadá.

Reagan po čtyřiceti letech

A konečně třetí příběh napsali – to v poslední letech skoro vždy, když jde o nějakou fakt bizarnost – britští toryové. Poté, co měli Britové už po krk Borise Johnsona, oddechli si, že bude klid, když v čele vlády je taková neškodná teta jako Liz Trussová. Onen klid mohl být využit k tomu, aby se celá země nějak otřepala z následků kombinace pandemie a brexitu, jako jsou inflace a pokles produktivity.

Chyba lávky. Nová ministerská předsedkyně a její ministr financí Kwasi Kwarteng dali dohromady úžasný ekonomický plán, který by snížil daně nejbohatším Britům a investoval spoustu peněz. Kde se ty peníze vezmou, ptáte se? Inu, z ekonomického růstu, odpověděli po reaganovsku Kwasi a Liz. Že Reagan měl za tím slibem před více než čtyřiceti lety dolarovou ekonomiku řádově větší (a vůči šoku odolnější), než jakou disponuje současná Británie, nechali kavalírsky být.

Trhy zareagovaly, jak víme. Investoři se začali štítit dluhopisů, libry i akcií najednou. Liz Trussová napřed vyhodila Kwasiho a sledovala, jak jí nový ministr financí Jeremy Hunt hází jednu část slavného ekonomického plánu na hlavu. O týden později šla sama. Její nástupce Rishi Sunak má od té doby plné ruce práce, aby přesvědčil trhy, že ne všichni Britové s čákou na pobyt v Downing Street 10 jsou pomatení.

Dvojitý bluf

Jsou to tři velice různé události, ale existuje mezi nimi spojovací článek, píše Krishnan Rohit na blogu Strange Loop Canon. Každou bez výjimky mají na svědomí velice chytří lidé, kteří dělají zdánlivě hloupé chyby a doplácejí na to. Jako kdybychom zapomínali na pravidlo Warrena Buffetta číslo jedna: "Abys nepřicházel o peníze, nedělej hlouposti."

V případě Británie nikomu nedošlo, že mluvit jako Reagan zabíralo možná celá desetiletí, ale teď to již nejspíše zabírat nebude, protože svět se změnil. U Twitteru najednou zjišťujeme, že se nelze jen tak prokousat korporátní akvizicí tím, že si všechny znepřátelíte (jako když propustíte lidi, aniž byste si to dobře promysleli). S FTX je to prozaičtější – u vysoce volatilních aktiv hrozí krize likvidity (zvláště když používáte peníze klientů na záchranu svého soukromého hedgeového fondu).

Zmiňované krize nejsou žádné černé labutě, nečekané a nepředvídatelné události, jakou by byl třeba pád asteroidu. Aktéři si je způsobili sami obrovskou dávkou arogance, když ignorovali předpovědi labutí bílých, tedy očekávatelných podnikatelských a ekonomických obtíží. Jako kdyby zapomněli na půvab jednoduchých pravidel a neustále hráli dvojité blufy v pětidimenzionálním šachu.

Nebylo to ani tak, že by zkoušeli nové nápady a zjišťovali, zda to funguje. Spíše dostávali nápady, o kterých se většina soudných lidí shodne, že nejsou moc chytré. Aktéři si ale mohli dovolit takové názory ignorovat, protože už s nimi jednou uspěli. Když vsadíte všechno na červenou a vyhrajete, ještě to neznamená, že je to dobrá strategie. "Hloupí chytří lidé napáchají mnohem více škody než hloupí pitomci," varuje staré rčení.

Myslet si, že jste chytřejší než všichni ostatní, je samozřejmě špatné, když se mýlíte. Ale obzvlášť škodlivé to je, když máte pravdu. Protože vám to umožňuje ospravedlnit menší chyby, jež se najednou nakumulují do obrovských chyb, jako si to zkušenější z nás pamatují z případu Enronu.

Ve všech těchto případech si za to aktéři mohou (skoro úplně) sami. Britská vláda nemusela tváří v tvář nadměrné inflaci bláznivě utrácet. Musk si nepotřeboval znepřátelit zaměstnance, akcionáře, uživatele a inzerenty najednou. Bankman-Fried a spol. nepotřebovali nesmyslně tlačit na pilu pákového efektu. Ale všichni tak učinili.

Vysoké riziko, slabá odměna

Proč? Protože tvrdohlavá arogance se v okamžiku rozhodnutí velice podobá principiálnosti a síle osobnosti. Žijeme ve světě, který ovládají příběhy. A když se hýbou příběhy, hýbou se i majetky (a střídají majitele). A náš pavlovovský mozek si spojuje pohyb bohatství s důsledky geniality.

Stále znovu slýcháme (a nedejbože říkáme), že k úspěchu je nezbytná smělost a vize. Ale tři zmíněné události jsou připomínkou toho, že existence mantinelů lidského konání má své dobré důvody. Opovrhujeme jednoduchými a bezpečnými věcmi? Možná, ale právě jednoduchost a bezpečnost mohou být za krize velice ceněnými atributy. A naslouchání druhým není v rozporu s chytrostí. Risk je zisk a vysoké riziko může znamenat vysoký zisk. Někdy však také proti sobě stojí vysoké riziko za minimální odměnu. Moudrost spočívá v tom, že rozeznáte jedno od druhého.