Dilema investora: Proč (ne)čekat na nižší ceny akcií?

Načasovat správně nákupy a prodeje akcií je určitě možné, případná správnost se ale potvrdí až zpětně. Drtivá většina obchodů neprobíhá na dnech nebo vrcholech trendů. Náhoda je blbec a i slepá veverka kdy najde oříšek, ale holedbání se schopností časovat trh je zkrátka věc nadmíru podezřelá. Daleko častější je, že když naroste volatilita a trh se pohne výrazně jedním směrem, nahrne se spousta investorů na trh a začne obchodovat.

Padající ceny akcií znamenají, že je přetlak takzvaně na prodejní straně, a naopak. Je fajn si pokaždé připomenout, že nikdy víc lidí neprodává nebo nenakupuje, obchod je z povahy věci záležitost dvojstranná, a tak holt každý prodávající musí najít svého nakupujícího, aby se akcie (nebo jiné investice) hýbaly a makléři měli z čeho žít.

Mít klid a nečekat na zázrak

Obavy o to, že budu za hlupáka, protože jsem prodal nebo nakoupil v nepravou chvíli, se dají zahnat celkem snadno. Stačí si předem říct, kdy budu nakupovat (případně prodávat), a pak to celkem bezmyšlenkovitě dodržovat. A nejlíp pravidelně, jak mě přesvědčila léta pozorování sebe samotného i tržního šílenství všude kolem.

Takhle jednoduché to je, jak ale vědí nejen čtenáři psychologických učebnic, v žádném případě to není snadné. Tlak na psychiku je v době výrazných posunů cen na trzích enormní. Nenakoupil jsem moc brzo? Neměl jsem ty akcie ještě podržet? Kde se ten sešup zastaví, a zastaví se vůbec? Proč jsem sakra nevsadil na tu Teslu (bitcoin, Facebook, zlato, doplňte si podle libosti), a nemám to ještě zkusit?

Každá sranda něco stojí. Klidné spaní (jestli teda na něco takového máte čas, samozřejmě) tím pádem taky není zadarmo. Když nakupujete pravidelně, sčítáte a reinvestujete případné dividendy a spoléháte na kouzlo dlouhodobého investičního horizontu, postupného růstu cen a složeného úročení, o spoustu zajímavého na trzích nenávratně přijdete. Jen těžko si za rok připíšete stovky procent z jedné super pozice; asi nepůjdete do důchodu v pětatřiceti; nejspíš si nebudete moct dovolit pět nemanželských dětí a tři čističe bazénů. Ale budete mít celkem klid a taky pocit, že aspoň něco málo děláte pro to, abyste ve stáří nečekali každý měsíc na almužnu od budoucí paní Schillerové nebo Maláčové (nic osobního ani genderově zašpiněného).

Tržní rozumy navrch

Dalo by se tím vlastně skončit, přidám ale pár poznatků a názorů z hlav chytřejších, než je ta moje. Konkrétně jsou od pánů ze společnosti Ritholtz Wealth Management, Michaela Batnicka a Joshuy Browna. Kromě jiného tuhle firmu sleduju s úžasem proto, že se jí už léta daří propagovat aktivní správu investic, ačkoli její manažeři zhusta používají argumenty jako vystřižené z propagačních materiálů správců takzvaně pasivních.

Proč nemá smysl čekat s nákupy akcií na hluboký tržní propad?

• Je to psychicky vysilující. Není sranda čekat na "konec světa", natož na něj čekat nějak dlouho. Budit se ráno s tím, že vlastně doufáte, že dojde k nějakému průšvihu, abyste si nakupili ve slevě. Propady na trhu mívají důvod a často znamenají, že někde kousek od vás lidi přicházejí o práci, o bezpečí, třeba i o život. Na to (nejspíš) nemáte tak úplně žaludek.
• Stejně nenakoupíte. Čest výjimkám (a hrdě se k nim se svými pár tisícovkami hlásím), ale spousta lidí prostě nedokáže poslat na trh nové peníze, když burzy za den ztrácí 5 %. Nebo třeba 10 %, i to jsme loni zažili. Pravda, někdo na té straně kupujících vždycky je, určitě je ale rozdíl, když to je robot bez emocí pracující pro velkého správce fondu, a když to jste vy se svým portfoliem zabaleným v mobilní aplikaci a plnou hlavou emocí.
• Nefunguje to. Kdyby vám nestačily argumenty tak či onak behaviorálně založené, není od věci se podívat na data. Hlubokých propadů až tak moc nenastává. Každý může mít svůj pohled na věc a svoje měřítko, většinou se ale bavíme o poklesu o 20 % a víc, aby to stálo za řeč. No a těch třeba na americkém akciovém trhu jako celku od roku 1965 bylo všehovšudy osm. Když teda vezmeme poklesy jen o 10 % a víc a stanovíme strategii tak, že se nakupuje právě po 10% propadu indexu a prodává se po překonání maxima, ze kterého pokles začal (nejdřív ale po 12 měsících), zjistíme, že jsme historicky skoro polovinu času strávili mimo akciový trh s hotovostí v ruce. Chudáci peníze. Nepřekvapí, že celkové zhodnocení za ten na jeden lidský věk prakticky nereálný časový horizont je oproti strategii "kup a drž" hodně slabé. Jasně, je to příklad, ale úplně náhodné nákupy a prodeje bez jakéhokoli odůvodnění nebo pravidla se zpětně nedají použít už vůbec.

Je to jenom na vás!

Nemůžete měnit názory na trhy a svoje vlastní investice jenom podle toho, co bylo zrovna večer ve zprávách a jak se právě posunuly hlavní indexy. Teda můžete, musíte ale pak nést následky. Tuhle zodpovědnost z vás nikdo nesejme. Dnešní ceny akcií prostě nemají ovlivňovat, kolik vy jednou chcete nebo potřebujete mít peněz a jak toho chcete dosáhnout.

Vlastní psychickou odolnost musíte trénovat. Je to práce na celý (investorský) život. Můžete si pomoct tím, že svým cílům tak trochu přizpůsobíte i prostředí kolem sebe. Jak?

• Když se zrovna neživíte zpravodajstvím, vypněte si všechny notifikace. Vlastně klidně smažte všechny ty aplikace plné těch nejvíc horkých zpráv.
• Může pomoct i to, že si na investování najdete někoho jiného, kdo to bude dělat za vás. Zaplatíte mu za to, jasně, ale třeba ušetříte čas a nervy, které potřebujete na jiné věci.
• A nakonec vám určitě neublíží, když si namísto článků o tom, co se děje dneska, přečtete třeba nějakou knížku o tom, jak se trhy vyvíjely třeba posledních sto let. Jak se v konkrétních dobách měnila politika, životní styl, co dělali lidé, jako jste vy. Většinu toho, čím vás dneska krmí Wall Street Journal, zapomenete do večera, zítra nebo za týden. A většina se toho neobjeví ani v té další chytré knize o trzích za deset let (pandemie koronaviru jako globální fenomén tam bude, stejně jako finanční krize z roku 2008, to ano; mám na mysli spíš ty počty prodaných Tesel za poslední kvartál, pět tisíc ztracených bitcoinů na jedné indonéské burze, jejíž jméno si ani nepamatujete, zklamání z růstu HDP pomalejšího o desetinu procentního bodu oproti odhadům a tak dále).