Globální stagflace je tady, na větší riziko v portfoliích je ještě čas

Západní svět naposledy stagflaci zažil na přelomu 70. a 80. let minulého století. Tato stagflační perioda byla primárně způsobena zánikem Brettonwoodského systému mezinárodních měnových vztahů 15. srpna 1971, kdy tehdejší americký prezident Richard Nixon oznámil ukončení konvertibility dolaru za zlato v pevném poměru 35 dolarů za trojskou unci. Od té doby mezinárodní měnový systém funguje na bázi nekrytých peněz.

Nixonův krok znamenal obrovský nárůst rozpočtových deficitů nejen USA, ale také většiny dalších významných ekonomik, protože růst peněžní zásoby již nebyl nijak limitován objemem rezerv fyzického zlata. Tempo růstu globální peněžní zásoby proto prudce zrychlilo. V relativně krátkém časovém horizontu tento vývoj silně podpořil ekonomický růst, nicméně v souladu s rakouskou teorií hospodářského cyklu (Austrian business cycle theory, ABCT) poté došlo k prudkému nárůstu inflace. V USA se míra inflace dostala na přelomu v 70. a 80. let až na 15 %.

V současnosti zažívá globální ekonomika velice podobný vývoj. Kvůli vypuknutí pandemie covidu-19 před dvěma lety klíčové centrální banky masivně zintenzivnily kvantitativní uvolňování, tedy nákupy dluhopisů na sekundárních trzích. Tím se do světové ekonomiky prostřednictvím tohoto "tištění" nekrytých peněz dostalo obrovské množství nových peněžních jednotek. Čtyři klíčové centrální banky – Fed, ECB, japonská centrální banka a čínská centrální banka – za poslední dva roky nakoupily dluhopisy v objemu přibližně 10 bilionů dolarů.

Globální peněžní zásoba proto ve výsledku za poslední dva roky zásadním způsobem narostla. Konkrétně podle výpočtů agentury Bloomberg globální peněžní zásoba podle měnového agregátu M2 vzrostla o přibližně 25 % z 80 na 102 bilionů dolarů. Tento bezprecedentní globální měnový impulz znamená, že ve světové ekonomice nyní obíhá mnohem více peněžních jednotek než před vypuknutím pandemie. Ty přitom proudí kolem přibližně stejného reálného množství zboží a služeb. Výsledkem je podle výpočtů agentury Bloomberg aktuální průměrná globální míra inflace na úrovni 7,4 % (na začátku roku 2021 to byla pouze 2 %).

Většina ekonomů připisovala prudký nárůst inflace na nejvyšší úroveň za posledních 40 let nejdříve zhroucení globálních dodavatelsko-odběratelských řetězců kvůli pandemii. A nyní je podle nich dalším silným proinflačním faktorem dramatický růst cen primárních komodit a energií kvůli ruské invazi na Ukrajinu.

Nenechme se ovšem zmást. Primárním důvodem dramatického růstu inflace, který bude téměř s jistotou pokračovat i v následujících měsících, je extrémní kvantitativní uvolňování klíčových centrálních bank, které novými nekrytými penězi financovaly rekordní rozpočtové deficity v klíčových ekonomikách, respektive masivní fiskální stimulaci v rámci boje s ekonomickými důsledky pandemie. Inflace začala silně růst z celkového globálního hlediska již před více než rokem, tehdy si nicméně tohoto palčivého problému většina ekonomů ještě nevšímala. Ovšem znalci rakouské teorie hospodářského cyklu zpozorněli již v průběhu roku 2020.

Pokud jde o růst světové ekonomiky v následujících měsících a kvartálech, ekonomové z významných finančních institucí postupně snižují prognózy dynamiky HDP na letošní a příští rok. Globální stagflace je tak nyní v horizontu následujících 12 měsíců velice pravděpodobná.

Pokud jde o českou ekonomiku, ta bude stejně jako zbytek Evropy válkou na Ukrajině zásadním způsobem poškozena, mnohem více než třeba hospodářství USA nebo Číny. Připravme se proto na to, že v červnu či červenci bude česká míra inflace minimálně na 14-15 %, v případě HDP pak buďme vděční za takzvanou černou nulu.

Investoři to proto budou mít v následujících měsících poměrně těžké. Pokud jde o akcie, hlavní indexy od začátku roku sice poklesly o 5-10 %, podle mého názoru nicméně na plošné akciové nákupy ještě nenastal správný čas. Momentálně bych spíše vyčkával či se orientoval jen na ty nejatraktivněji oceněné sektory, mezi něž nyní podle mě patří společnosti zabývající se těžbou komodit a firmy zabývající se průzkumem a těžbou drahých kovů, například zlata či stříbra.

Pokud jde o dluhopisy, v tuto chvíli bych ještě rozhodně nepřikupoval emise s delší splatností (nad pět let), protože kvůli stále silně rostoucí inflaci a postupné normalizaci měnových politik klíčových centrálních bank v čele s Fedem pravděpodobně budou tržní ceny dluhopisů s delší splatností nadále klesat. V případě korporátních dluhopisů bych se orientoval výhradně na emitenty s velice silným kreditním profilem, tedy bez přehnaného zadlužení a se solidní tvorbou cash flow.

Celkově bych nyní spíše doporučoval investiční riziko v portfoliích investorů snižovat, protože si myslím, že je celkem pravděpodobně, že bude možné v průběhu následujících měsíců příležitost nakoupit cenné papíry za atraktivnější (nižší) ceny, tedy při zajímavějším ocenění a s výrazně vyšším očekávaným zhodnocením v příštích letech.