Vůdci Evropy nejsou úchylní, jsou jen uchýlení. Bohužel to zaplatíme my všichni
Není úchylka jako úchylka. Pejorativní nádech, jejž to slovo má, odkazuje na fakt, že je většina úchylek považována za negativní. Toho, kdo je jimi postižen, mnohdy společensky diskvalifikují. Existují však i úchylky - či, chcete-li, uchýlení od normálního stavu mysli -, které ty, kdož jsou jimi nadáni, vynášejí do vyšších společenských pater.
Příkladem je optimistické uchýlení (optimism bias). Někteří lidé jsou zkrátka optimističtější, než je "normální"; někdo by je možná označil za nezdravé optimisty.
A právě tito lidé mají značný vliv na naše životy. Podstupují totiž častěji riziko, staví před sebe větší výzvy - s olbřímí dávkou optimismu, který jim byl sudičkami nadělen, jsou přesvědčeni jako nikdo jiný, že to vše zvládnou; stávají se z nich podnikatelé, objevitelé, političtí lídři, vojevůdci. Lehce nadsazeně lze pravit, že naše osudy jsou formovány optimisty.
Nebezpečí
Jenže neochvějní optimisté mohou být i nebezpeční. "Optimistické uchýlení je požehnáním i rizikem zároveň," upozorňuje psycholog Daniel Kahneman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který různá uchýlení lidské mysli průkopnicky zkoumá již několik desetiletí. "Optimistická nátura posiluje odhodlání čelit překážkám. Jenže toto odhodlání může nakonec vyjít draho."
Například optimisté, kteří šéfují velkým firmám, často až chorobně touží je dále zvětšit. Nezdravý optimismus v nich pěstuje víru, že uřídí sebevětší kolos, a tak se pouštějí do nových a nových fúzí a koupí firem jiných.
Na burzách je však téměř pravidlem, že cena akcií firmy, která kupuje jinou, klesá. To proto, že burziáni v souhrnu - v průměru - uvažují "normálně", a na rozdíl od megalomanského šéfa - optimisty přebírajícího firmy - nejsou zdaleka tak přesvědčeni, že zfúzovaný celek udrží pod kontrolou a v odpovídajícím zisku (čistý zisk v nejbližším období je navíc jednorázovým výdajem silně zasažen - pozn. red. IW).
Ostatně, pravda je, že většina fúzí a akvizic končí pro přebírající firmu spíše nezdarem než úspěchem.
Dosadíme-li si nyní za přehnané optimisty ve vůdčích rolích vrcholné europolitiky, kteří v minulých letech přebírali jednu zemi za druhou (rozuměj: rozšiřovali Evropskou unii či eurozónu), snáze se dovtípíme, proč teď budou možný kolaps europrojektu oddalovat tak dlouho a tak draze, jak to jen bude možné. Oni jsou přece ti vůdčí (euro)optimisté! Oni přece neprohrávají, nekrachují!
Italské dluhopisy hovoří jasně: Země bude potřebovat zahraniční pomoc!
Aktuality
