Eurozóna už není elitním klubem. Ratingy zemí platících eurem se zhoršují, zatímco hodnocení Česka se zlepšuje

Máloco ukazuje současnou plytkost české veřejné diskuze zřetelněji než debata o přijetí eura. A vůbec neplatí, že vše v této diskuzi už bylo řečeno. Naopak, eurozóna se od roku 2004, kdy se Česko vstupem do EU zavázalo euro přijmout, celkem zásadně proměnila - a dále se proměňuje. A měla by se tedy vyvíjet i diskuze o euru.

Postupnou proměnu eura a eurozóny reflektují třeba hodnocení ratingových agentur, zpravidla se zhoršující. Jak to demonstruje třeba páteční zhoršení ratingu Francie agenturou Standard & Poor's (S&P).

Nejde o výjimku. Už jen šest z dvaceti zemí eurozóny má podle S&P lepší rating než Česko. Jedná se o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko, Finsko a Belgii. Nikdy v historii nemělo tolik zemí eurozóny stejný nebo horší rating než Česko, což samo o sobě staví otazník za výhodnost vstupu Česka do eurozóny. V pátek S&P zhoršila rating nejen Francii, ale také dalším ekonomikám eurozóny, konkrétně Estonsku, Lotyšsku a Litvě, a to kvůli dopadům války na Ukrajině. Dluhová zátěž eurozóny neustále narůstá, její souhrnný rating se ruku v ruce s tím zhoršuje, přičemž přímé náklady s tím spojené by v případě přijetí eura neslo i Česko.

Když Česko 1. května 2004 vstupovalo do EU, mělo dle S&P celkem 100 % členských zemí eurozóny, včetně Řecka, lepší rating než ČR. Nyní už je to jen 30 % zemí eurozóny. To je docela sešup za necelých 20 let. Český rating se totiž neustále zlepšuje. Naposledy se zhoršil koncem 90. let, když ještě eurozóna ani neexistovala.

Zhusta se zhoršující ratingy členských zemí eurozóny, zdaleka nejen Francie, Estonska, Lotyšska či Litvy, jasně říkají, že eurozóna dnes už není elitním klubem, jakým bývala třeba právě v roce 2004.

Jenže tuzemští politici, ale i mnozí veřejní komentátoři, pokud jsou vůbec schopni k euru zaujmout alespoň trochu zevrubnější a promyšlenější stanovisko, jako by se zasekli v době před dvaceti lety. Takové zatuhnutí v minulosti je stěžejním důvodem oné plytkosti celé diskuze o euru. Euro je viděno jako všelék na rozličné neduhy, je to přece měna elitního klubu a Česko je postkomunistická, zaostalá země.

Bez hlubší analýzy tak dnes stoupenci eura tvrdí třeba to, že by s ním Česko v uplynulých letech neprocházelo tak mimořádně vysokou inflací. Ale o co zastánci eura tento svůj názor opírají? Vždyť jakmile by měli tuto údajnou danost podepřít alespoň trochu validním argumentem, ocitli by se v úzkých. Proto právě celá diskuze o euru raději končí jen u povrchních výkřiků, které jsou nehodné snad i branže politiky, tedy branže nutně zjednodušených hesel a zkratek.

Pravda je tedy jinde, než míní stoupenci eura. Pokud by totiž Česko platilo eurem, pak by dokonce mělo nedávnou mimořádnou inflaci velmi pravděpodobně výraznější, než tomu bylo a je s korunou.

Zaprvé proto, že koruna od začátku ruské invaze na Ukrajinu do konce loňska oslabila (například vůči dolaru) méně než euro. Oslabování měny je přitom proinflační.

Zadruhé proto, že díky setrvání při koruně Česko mohlo zvýšit základní úrokovou sazbu výrazně výše než eurozóna. Čím vyšší úrok, tím silnější jsou protiinflační tlaky. Jestliže by tedy Česko platilo eurem, a ne korunou, jeho obecná inflace by se podobala třeba té estonské. Tudíž by se nezastavila na úrovni osmnácti procent, ale mohla by kulminovat zhruba kolem úrovně 25 procent.