ErsteCB: Itálie vs. Německo ve fiskálu

Itálie přebrala předsednictví EU a premiér Matteo Renzi by rád využil vlivu, aby se fiskální mantinely Eurozóny staly flexibilnější. A to pod mottem „raději rozjet ekonomiku a snížit nezaměstnanost než slepě dodržovat Pakt stability a růstu“. Německý ministr financí Wolfgang Schaeuble v reakci doporučil Itálii pokračovat ve strukturálních reformách, ne změkčovat Pakt. Následně Německo ohlásilo, že dosáhne vyrovnaného rozpočtu v příštím roce a pak aspoň do 2018. Premiér Renzi připomíná Německu, že se před deseti lety vyhrabalo z problémů porušováním Paktu. Který pohled na fiskální politiku je správný a vhodný? A co může případný úspěch „italského“ vidění vhodné rozpočtové politiky znamenat?

Nelze než souhlasit s německým a teoreticky správným pohledem, že rozpočtová politika by měla být umírněná. Žít na neustále rostoucí dluh se nedá. Když dluhy nabobtnají, plyne z toho hromada velmi nepříjemných rizik. Doporučení německého ministra jsou opodstatněná, protože Němci to vnímají, že italské dluhy jsou v rámci Eurozóny potenciálně jejich dluhy. Avšak vidění světa „podle sebe soudím Tebe“ má problém. Co je vhodné pro mě, nemusí být úplně vhodné pro někoho jiného.

Italský dluh dosahuje zhruba 130% HDP. Perspektivy dalšího vývoje italského dluhu značně závisí nejenom na růstu ekonomiky a strukturálních reformách, ale také na inflaci. Zůstane-li inflace nízká, šance na klesající velikost dluhu nejsou dobré. Itálie prostě potřebuje inflaci k ředění reálné hodnoty dluhu i k ředění reálných nákladů (úroků) na obsluhu dluhu. Vyšší inflaci může vyrobit centrální banka. ECB se o to snaží a uvolňuje svou již rekordně uvolněnou měnovou politiku. Úrokové sazby jsou sice moc nízko a euro je slabé pro Německo, ale ne pro Itálii a ostatní jižní země Eurozóny. Pro Itálii jsou měnové podmínky stále moc tvrdé, aby tam vyrobily vysokou inflaci. Je-li měnová politika příliš přísná, rozpočtová politika by ji měla vyvažovat, praví učebnice ekonomie.

V současném nastavení fiskálních mantinelů nejsou rozpočty dost expanzivní, aby vyrobily dostatečně vyšší inflaci a ta ředila reálnou hodnotu dluhu. Ředění dluhu inflací není nic hezkého. Je to vlastně pomalý částečný bankrot na úkor všech, kdo mají v eurech úspory. Avšak druhá krajní varianta je škrtání dluhu formou skutečného bankrotu někdy v budoucnu. Při vzpomínce na euro-krizi vypadá inflační varianta lépe než ta bankrotová.

Snahy zařadit expanzivní stupeň ve fiskálu v Evropě asi zesílí. Prohlášení a argumenty italského premiéra jsou prvním výkopem. Itálii a ostatním slabším země Eurozóny zjevně otrnulo z obav o financování, jak investoři houfně kupují jejich dluhopisy. Úspěch v posunu k expanzivnějším rozpočtům v Evropě, nejenom konec utahování opasků, by udělal z eura více liru a méně marku. To může být jazýčkem na vahách ve snaze oživit inflaci a oslabit euro.