Inflace jako strašák: Cesta do hlubin dluhové duše Němců

Dluh jako vina

Velký německý odpor k dluhům je podle profesora Marcela Fratzschera, šéfa předního německého výzkumného ekonomického institutu DIW, dokonce zakořeněn v samotné němčině. "Německé slovo pro dluh (die Schuld) je stejné jako pro vinu," vysvětluje. "Dostat se do dluhů znamená, že jste udělali něco špatného, což německý postoj popisuje velmi dobře."

Německé myšlení je spíše "nyní šetři, později to budeš mít", než "měj hned teď a plať později". A tohle není záležitost jen starší generace. Mladí Němci v berlínských ulicích řekli, co by udělali s vyhraným milionem eur. Nové auto, dovolená, nové oblečení? "Šetřil bych na dobu, až budu peníze potřebovat," zněla běžná odpověď.

Šetřit, spořit

Zvyk šetřit je klíčem k porozumění dalšímu typickému rysu Němců, jímž je strach z inflace. Obecně rozšířený názor je ten, že je to kvůli jizvám po hyperinflaci ve 20. letech minulého století, kdy se kurz marky vymkl kontrole. Jeden americký dolar tehdy stál od čtyř marek po čtyři biliony.

Možná existují nějaké dozvuky, ale uplynulo už 90 let a Němci to překonali. Skutečný důvod je možné najít v německé lásce k šetření. Inflace je nepřítelem střadatelů. Takže pro zemi, která je jich plná, znamená nápad snížit úrokovou sazbu a tisknout peníze dvojitou hrozbu - snižuje se úrok na uložené peníze a jakákoli budoucí inflace by hodnotu těch samých úspor snížila.

Dobrou zprávou pro Německo je, že inflace se nedostavila, ačkoli jsou úrokové sazby nízké. Oslabené euro ponechalo německému exportnímu zboží, jako jsou auta či stroje, konkurenceschopné ceny. A vzdělání, strojírenství a exportní úspěchy jsou v Německu zdrojem značné pýchy.

Hospodářský zázrak

Ekonomové připisují poválečný německý hospodářský zázrak klíčovým a propojeným principům, které je možné spatřit například v Menzelově rodinné berlínské továrně na elektromotory.

Třicátník Mathis Menzel řídí firmu, kterou spustil jeho dědeček v roce 1927. Podle Menzela jsou takto dlouhé rodinné vztahy mezi továrnou a zaměstnanci v německém průmyslu běžné. Není nijak výjimečné, že lidé celý život pracují pro stejnou společnost, což přispívá k rozvoji znalostí a věrnosti. Věrnost funguje na obě strany - dobré platy a oddanost pracovníků vůči Menzelově firmě, na oplátku dovednosti a um těchto dělníků podporující Menzelovu loajalitu k nim.

Podle Menzela je možné subdodavatelsky najmout dělníky z jiných zemí a za méně peněz, nechce se mu ale do toho. Je přesvědčen, že by to ve výsledku snížilo kvalitu výrobků. Na kvalitu se velmi dbá, což je jeden z důvodů toho, že vývoz se na německém HDP podílí 50 %.

Dlouhodobý fokus

Rozhodnutí externě najímat pracovní sílu je odmítnutím krátkodobých zisků. A to je další příklad principů, které pomohly Menzelově továrně i šířeji německému hospodářství. Fakt, že továrna patří rodině, stejně jako je tomu v řadě dalších středně velkých firem v Německu, podle Menzela znamená, že není vázán krátkodobými požadavky akcionářů. Umožňuje mu to přemýšlet v řádech desetiletí, ne čtvrtletně, tvrdí.

Pro německé dělníky ale není vše zlato, co se třpytí. Po znovusjednocení v roce 1990 se Německo rozhodlo pro směnný kurz mezi východoněmeckou a západoněmeckou markou v poměru jedna ku jedné. Politicky to možná bylo diplomatické řešení, ale takřka přes noc se východoněmečtí dělníci v neproduktivních, státem ovládaných továrnách stali příliš drahými. Produktivita za západní polovinou země pokulhávala, továrny přišly o kontrakty a byly brzy uzavřeny.

To bránilo růstu až do doby, kdy před deseti lety prosadil kancléř Gerhard Schröder rozsáhlé škrty platů, výhod a sociálních služeb. Znamenalo to růst chudoby dělníků, jejichž plat nestačil na pokrytí životních nákladů.

Zároveň to vysvětluje německou netrpělivost s dalšími evropskými zeměmi, obzvláště nyní s Řeckem. Mnoho Němců má pocit, že museli přinést bolestivé ekonomické oběti, aby dosáhli politických cílů. Proto se ptají, proč by to samé neměli učinit i ostatní. "Vzali jsme na svá bedra náklady na opětovné sjednocení, což byla pro hospodářství velká zátěž. A zvládli jsme to sami," říká hlavní ekonom Deutsche Bank Stefan Schneider. "To podle mě vysvětluje, proč mají Němci malou trpělivost, když vidí jiné země, jak brzdí reformy." je tedy velká otázka, zda bude platit nedávno "nikdo nerozumí pozici Řecka lépe než Němci" z úst řeckého ministra financí Janise Varufakise.

Zdroj: ČTK