Brexit, grexit, exit(us): Evropská unie nenudí. A hned tak nezačne

Mokráš: V Británii se 23. června koná referendum o budoucnosti země v EU. Jedním z důvodů, proč tato situace nastala, je rozhodnutí Londýna velice brzy po rozšíření unie umožnit pracovníkům z nových členských zemí z východní Evropy pracovat ve Spojeném království. Ti toho ve velkém využili, typicky pracovníci z Polska, takže dnes je jedním z důvodů nespokojenosti části Britů pocit, že jim tato levnější pracovní síla konkuruje a že je vytlačuje z pracovního trhu. Myslíte si, že jsou tyto obavy či pocity oprávněné a že by v tomto smyslu Britům pomohlo vystoupení z EU?

Gapko: Vystoupení z Evropské unie by jim určitě nepomohlo. Pokud se podíváme na specifický příklad Velké Británie, zjistíme, že její pracovní síla v posledních letech roste jen díky imigrantům, kteří přicházejí do země jak z jiných států Evropy, tak ze států neevropských. Kvůli liberální politice a volnému pohybu osob může Spojené království více produkovat. Pokud by se této výhody vzdalo, dočkalo by se pomalejšího růstu. Na druhou stranu je potřeba přiznat i s tím spojená negativa. Konkrétně jde o to, že v Británii příliš nerostou mzdy. Pracovní síla, která do země přichází, je totiž levnější než domácí pracovníci. S tím se pojí míra inflace, která dnes ani v Británii není zrovna vysoká. Sečteno a podtrženo, kdyby se Británie měla vzdát společného ekonomického prostoru a chtěla by ustoupit od myšlenky volného pohybu osob, musela by se zřejmě vzdát i volného pohybu kapitálu, zboží a služeb, protože by to pro kontinentální Evropu jinak bylo zkrátka nevýhodné. A právě tato výměna něčeho za něco by byla pro Británii ekonomicky problematická.

Mokráš: Problém s přílivem pracovní síly je ukázkou častého rozporu mezi snahou o vytvoření jednotného ekonomického prostoru – trhu, kde by se volně pohybovalo zboží, pracovní síla, služby a kapitál – a snahou jednotlivých států o ochranu ekonomického prostoru a svých obyvatel. Právě o tom mluví Britové požadující vystoupení z EU – chtějí posílení ochrany vlastního ekonomického prostoru. Teoreticky by přitom mělo být jasné, že dlouhodobě je vytvoření společného prostoru pro všechny prospěšné. Kde se tedy teorie a praxe rozcházejí? Má se současnými problémy Evropské unie něco společného nedokonalé fungování trhu?

Gapko: Určitě, to jsou spojené nádoby. I když na první pohled spojení mezi nimi nemusí být úplně patrné, je to jedno a to samé. EU totiž na jednu stranu funguje poměrně volně, ale na druhou hodně chrání určité lobbistické skupiny (státy, určitá ekonomická odvětví). To, že existují podobné snahy o protekcionismus, je přitom bezesporu ekonomicky velice nevýhodné. Narušuje to ideu společného volného prostoru a základy, na kterých je EU budována.

Mokráš: Protekce se tedy nakonec nikomu nevyplácí.

Gapko: Přesně tak. Příkladem je měnová unie, která byla dalším integračním krokem po otevření hranic a zavedení principů volného obchodu a volného pohybu osob a kapitálu. Eurozóna si hned na začátku stanovila jasná pravidla, která měla zaručit udržitelnost společné měnové politiky a měny jako takové. Od začátku ale existovala spoustu států, které je nesplňovaly, čímž pádem došlo k tomu, že po pár letech fungování, když přišla první větší krize, se celý systém narušil. Ukázal se jako ne zcela stabilní a musel se hned na několika místech záplatovat. Úplně stejné je to s volným pohybem osob, zboží a kapitálu. Pokud zde tedy nadále budou skupiny snažící se o narušování pravidel, bude čas začít spekulovat o tom, jaký je poločas rozpadu EU.

Mokráš: S tím stoprocentně souhlasím. Jedním z nejvýraznějších příkladů je asi Řecko, zdroj pokračujících velkých problémů. Myslíte si, že poslední dohoda s Aténami zmenší pnutí v měnové unii, nebo je to jen další pověstné nakopnutí plechovky o kus dále s tím, že se problémy opět po poměrně krátké době vrátí? Z mého pohledu poslední pomoc vypadá přesvědčivě a také Řecko konečně přijímá zásadní opatření. Navíc se připojil i MMF, který se stále intenzivněji snažil o to, aby byla Řecku odpuštěna část dluhu.

Gapko: Souhlasím, nyní to s Řeckem vypadá poměrně nadějně. To, že byl schválen další záchranný balíček návazný na pomoc, kterou Řecko čerpalo v minulosti, je výborná zpráva. Pozitivní je i to, že jsou Atény ochotné – i se současnou radikální levicovou vládou – uvažovat o reformách ekonomiky tak, aby se jednou země postavila úplně na vlastní nohy a fungovala jako normální stát, tedy nezávislý na pomoci zvenčí, který může přispívat společenství nějakou přidanou hodnotou.