Česko: Země bohatých
Kellner, Tykač, Roman, Babiš. Čeští miliardáři, které všichni znají. Těch pár jmen však neznamená, že v Česku zeje hluboká propast mezi chudými a bohatými. Naopak, patříme mezi nejvíce rovnostářské země světa. Tak kde se berou mýty o doširoka rozevřených sociálních nůžkách?
Nůžky mezi chudými a bohatými se v Česku nebezpečně rozevírají, varují odbory na svých demonstracích. Vyvolávají tak dojem, že v zemi existuje vysoká nerovnost v rozdělení bohatství a že se vracíme až kamsi do hlubokého 19. století. Rozmrzelí lidé, na něž dopadají reformní škrty, pak snadněji podléhají mýtům o bohatnoucích boháčích a chudnoucích chudácích. Třeba jako je tenhle:
Honza se vrací z vandru domů a potká stařenku. "Tak co, Honzíku, jak je ve světě?" "Ale, však to znáte, kmotřičko. Bohatí bohatnou a chudák se do ještě větší nouze propadá."
Kolikrát jsme už slyšeli nebo četli variaci na toto téma? V pohádkách pro děti, stejně jako v těch, které multimilionáři z Hollywoodu točí pro dospělé diváky. Ale motiv bohatnutí bohatých a chudnutí nuzných se objevuje i v seriózní literatuře.
"V zemi, která dosáhla nejvyššího stupně bohatství, by mzda i úroky z kapitálu byly velmi nízké. Mezi dělníky by konkurence při hledání zaměstnání byla tak velká, že mzdy by poklesly na tolik, kolik stačí k obživě příslušného počtu dělníků, a protože země by již byla dostatečně zalidněná, nemohl by se tento počet zvyšovat."
Země bohatne, zatímco mzdy padají na úroveň pouhé obživy, možná ještě pod ni. Hádáte Karla Marxe? Téměř správně – Marx citoval Adama Smithe. Autor klasického Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776) je dodnes respektovaným klasikem liberálního myšlení, podobně jako Marx zůstává idolem antiliberalismu.
Omyl klasika
Adam Smith zdůrazňoval, že pracujících je více než zaměstnavatelů, takže konkurence mezi nimi povede k poklesu mezd na holé minimum. Úroveň mezd není dána bohatstvím společnosti, nýbrž konkurencí na pracovním trhu. Ve Smithově době byly důvody pro tento chmurný závěr – opět citát z klasického Bohatství národů: "Není neobvyklé, že na skotské Vysočině matka porodí dvacet dětí, ale nepřežijí ani dvě... Na mnoha místech umírá polovina dětí před čtvrtým rokem věku; jinde před sedmým rokem; a téměř na všech místech před devátým či desátým rokem. Tuto velkou mortalitu však lze najít vždy jen mezi dětmi obyčejných lidí, kteří si nemohou dovolit poskytovat jim stejnou péči jako ti, kdo jsou lépe situováni.
Adam Smith žil v době, kdy příjmová nerovnost byla nejvyšší v zaznamenané historii. Svědčí o tom studie cen, mezd a majetkových poměrů. Philip Hoffman, David Jacks, Patricia Levinová a Peter Lindert jsou autory výzkumné práce Reálná nerovnost v Evropě od roku 1500. Vyplývá z ní, že v období let 1500 až 1814 rostly ceny základních potravin, což zatížilo rozpočty chudých. Bohatí naopak najímali hodně dělníků a služebnictva za nízké mzdy. Cenová dostupnost služebnictva je dobrým indikátorem chudoby, stejně jako podíl základních potravin na výdajích domácností. Anglický dělník na přelomu 20. a 30. let 19. století vydával 76 % svých příjmů na potraviny a nápoje. Nynější Angličan vydává za potraviny a nealkoholické nápoje méně než 12 % z celkových výdajů – nízký podíl potravin na výdajích je objektivní známkou bohatství! Pro srovnání, Čech vydává za jídlo a nealko 19 % svých celkových vydání.
Když chudí bohatnou
Během 19. století příjmová nerovnost klesala, i když ve srovnání s dneškem byla stále velmi vysoká. Francouzský sociolog Jean Fourastié uvedl v knize Les quarante mille heures (1965) příklady z 19. století. "V roce 1810 dostával magistrátní prezident, předseda kasačního soudu nebo velvyslanec základní plat, který byl padesátkrát vyšší než plat soudního vykonavatele, a to byl pracovník do určité míry privilegovaný. Dnes (tj. v 60. letech ve Francii) je tento rozdíl osminásobný."
Při uvážení daní z příjmu, píše Fourastié, byl v 60. letech rozdíl jen šestinásobný. Státní rada vydělával v roce 1840 stejně jako 50 horníků. O necelých sto let později se rozdíl snížil na šestinásobek. Až do roku 1870 vydělávali ve Francii kvalifikovaní dělníci třikrát více než pomocní dělníci a pětkrát více než ženy.
Jdeme-li ještě hlouběji do historie, nacházíme daleko větší příjmové rozdíly. Slavný filozof Erasmus Rotterdamský měl ve 20. letech 16. století jakožto profesor řečtiny a náboženství na univerzitě v anglické Cambridgi příjmy, které se vyrovnaly mzdě 93 anglických zedníků nebo tesařů. Toto číslo uvádí profesor John Munro z Toronta. "Nynější profesor na University of Toronto si vydělá jen asi dvouapůlnásobek příjmu tesaře."
Tento paradox lze nicméně snadno vysvětlit zákonem nabídky a poptávky. Díky mnohem vyšší vzdělanosti populace je dnes nabídka kvalifikovaných pracovníků mnohem vyšší než v Erasmových dobách. Platy lékařů, relativně nevysoké, například odrážejí skutečnost, že medicína je společensky vysoce atraktivním oborem. Mít v rodině doktora je větší prestiž než v případě právníka či ekonoma.
Vzniká otázka, proč nerovnost během 19. a 20. století systematicky klesala. Ve skutečnosti chudí bohatli rychleji než kapitalisté! Ne, nekruťte hlavami, snižování majetkových a příjmových rozdílů je důkladně dokumentovaný fakt, který se navíc odehrával v nejrozmanitějších ekonomikách, od Anglie a Ameriky přes Francii, Německo až po téměř jakoukoli zemi.
Proč? Protože i kapitalista potřebuje solventní střední třídu a netouží po chudých. Chudí jsou špatní zákazníci. Slovy továrníka Henryho Forda: dělník v automobilce má mít dostatečný příjem, aby si mohl dovolit automobil. Adam Smith se tedy mýlil ve svém názoru na mzdy, neboť společnost složená z milionů chudých a hrstky boháčů nepředstavuje žádoucí rovnováhu – nevyhovuje chudým, ale ani bohatým!
Češi versus Švédové
Postkomunistické státy představují jistou výjimku z trendu. Zejména Rusko se svými oligarchy a Čína se svým polostátním kapitalismem.
Jak jsou na tom Češi? V historickém srovnání žijeme v jedné z nejvíce rovnostářských dob vůbec. Nejen to - na světě nenajdeme zemi, kde by rozdíly v příjmech byly menší. V evropských statistikách trvale držíme primát v nízké míře chudoby, která je definována jako 60 % mediánu příjmu.
V míře rovnosti tedy držíme historický i geografický primát! Jsme větší rovnostáři než Švédové nebo Dánové. Ano, pokud se čtenář na tomto místě naježil nesouhlasem, chápu to. Jak se vysoká míra příjmové rovnosti srovnává se jmény jako Petr Kellner, Pavel Tykač, Martin Roman nebo Andrej Babiš? Nic zvláštního. Miliardáři se vyskytují v každé normální ekonomice. I v "socialistickém" Švédsku.
Napsáno pro MF Dnes.
Aktuality
