Německo jako ekonomický vzor?
Pozornost ekonomů upoutala nedávná kritika Spojených států na adresu Německa a jeho hospodářské politiky. Ta je prý zaměřena příliš úzce a merkantilisticky na podporu německého exportního průmyslu, bez ohledu na potřeby zbytku eurozóny a světa. Němci reagovali předvídatelně: Američané nám závidí, také by chtěli tak silný exportní průmysl jako my, ale nemají na to. A navíc mají dluh přes 100 % HDP, kiš, kiš. Kde je pravda?
Citujme amerického ekonoma Paula Krugmana, který je sice výrazný levičák, avšak svoji Nobelovu cenu získal za teorii mezinárodního obchodu:
V rozpravách o německé pozici ve světovém obchodě existuje tendence předpokládat, že masivní přebytky německého obchodu byly vždy norma, že vysoce kvalitní produkty této země vždy poháněly exportní stroj. Díky tomu Německo nevyhnutelně vyváželo více, než kolik dováželo. Není to ale pravda. Zde je německá bilance běžného účtu od roku 1980:
Dřívější přebytky padají na vrub éře amerických deficitů za Ronalda Reagana. Německo ale nemělo přebytek v 90. letech. Velký pohyb přišel se zavedením eura, což odpovídalo velkým pohybům kapitálu do evropských periferií.
Současně s tímto pohybem přišel ostrý pokles relativních německých nákladů na pracovní sílu; zde jsou čísla z OECD:
Pointa je opět v tom, že relativní zlevňování pracovní síly dávalo smysl v době, kdy kapitál tekl pryč z Německa. Problém je, že Němci pokračovali v této politice i poté, co bublina splaskla a kapitál se začal vracet do Německa, což v podmínkách ekonomické deprese udělalo z Německa významný zdroj problémů.
Tolik Krugman. Německý recept na úspěch vskutku není univerzálně použitelný. V ostatních ekonomikách eurozóny, které se pokoušely napodobit německý recept, šetření vedlo k nastartování sestupné spirály. Vedlo k poklesu domácí poptávky, ta vedla k poklesu HDP a k nárůstu nezaměstnanosti. Zlepšit výkonnost pomocí zvýšení zahraniční poptávky nelze, neboť země eurozóny nemohou devalvovat svou měnu.
Euro v cestě
Doporučovat zvýšení kvality a technické úrovně výroby je pak hraběcí rada. Veškeré úsilí v tomto směru přinese ovoce nejdříve za deset let. Ne každá země navíc může vyrábět především náročné strojírenské a elektrotechnické výrobky jako Německo. Zkuste to vysvětlovat Portugalcům nebo Řekům, jejichž vývoz tvoří převážně suroviny, zemědělské výrobky nebo produkce low-tech odvětví jako boty, textil nebo papír.
Německou hospodářskou politiku sice nelze snadno napodobit, ale německý úspěch přinejmenším dává dobrý tip: S investováním do německých akcií asi neuděláte chybu. Nebo alespoň ne podstatnou chybu.
Problém eurozóny je ten, že bez oslabení měny nelze dosáhnout lepší konkurenceschopnosti. Graf průmyslové produkce ukazuje, jak se zavedení eura projevilo na průmyslové produkci Itálie - ochromilo ji. A když přišla krize, euro zabránilo italské ekonomice vzpamatovat se.
Vinou eura je italská průmyslová produkce na úrovni roku 1987. Rozdíl je v tom, že v roce 1987 italská míra nezaměstnanosti činila 10,2 %, zatímco nyní je na úrovni 12,5 %. Státní dluh v roce 1987 činil 91,3 % HDP, nyní už zřejmě přesahuje 130 % HDP.
Eurooptimisté mohou vynalézat různé výmluvy, ale fakta jsou fakta. A jejich řeč není vůči euru lichotivá.
Celý článek Pavla Kohouta si můžete přečíst na webu Finmag.
Zdroj: Finmag.cz
