Banky v problémech: Začíná boj o peníze daňových poplatníků?

Poté, co chaos na trzích po pár dnech odezněl, se optimismus mezi investory rozšířil až nebezpečně rychle, a je tedy potřeba je opět něčím zchladit. Jde opět o to samé jako vždy - peníze. Začíná souboj centrálních bank, vlád a veřejného mínění na jedné straně a komerčních bank na straně druhé. Na první pohled jasný souboj i vítěz, banky nemohou bojovat s vládami a centrálními bankéři, zejména když je mínění veřejnosti tak silně proti nim. Ale ono to není tak jednoduché.

Italské banky v problémech

Shrňme si to. Když v roce 2008 hrozil krach několika bankám ve Spojeném království i jinde v Evropě, italské banky se holedbaly svou moudrostí být konzervativní a neinvestovat do derivátů navázaných na špatné hypotéky a podobně. Jenže o pár měsíců později se i největší italské banky v čele s ústavem Banca Monte dei Paschi di Siena SpA (nejstarší existující banka na světě) dostaly do podobných problémů kvůli špatným investicím. A i když se ostatní velké evropské a americké banky z problémů nakonec i s pomocí dotací od vlád a centrálních bank dostaly, ty italské se v problémech plácají dodnes.

V srpnu 2015 požádala regionální Banca Popolare di Vicenza o finanční pomoc a koncem roku dostaly pomoc další čtyři banky. Největším problémem italských bank jsou nesplácené úvěry, kterých přibývá velice rychle (okolo jde o 18 % všech úvěrů, celkově asi 360 miliard eur), téma se tak stává systémovým problémem. Klienti berou banky útokem a vybírají peníze, investoři se zbavují jejich akcií, jejichž ceny padají střemhlav dolů, a tomu všemu ještě "napomáhá" nová evropská regulace, která zakazuje pomoc bankám z peněz daňových poplatníků (takzvaný bail-in).

Hrozí šíření nákazy do EU a USA?

Pesimisté začínají mluvit o možné nákaze do celé Evropy, ale i za oceán, a finanční systém je opět v ohrožení. Riziko již zmiňuje i Mezinárodní měnový fond. Podle hlavního ekonoma Deutsche Bank je na tom evropský finanční systém tak špatně, že potřebuje alespoň 150miliardový podpůrný balík na zalátání největších děr. Akcie evropských bank výrazně ztrácejí a největší evropské bankovní domy se stávají tématem spekulací o převzetí ze strany silnějších konkurentů.

Ani americké banky na tom nejsou zrovna skvěle a několik z nich již od regulátorů dostalo ultimátum, aby upravily své plány pro případ bankrotu, aby nebylo potřeba využívat veřejné prostředky (takzvanou living will). A američtí regulátoři v čele s Fedem a FDIC (něco jako americká alternativa našeho Garančního systému finančního trhu, původně Fondu pojištění vkladů) se vyjádřili, že "pokud plán nesplňuje požadavky na záchranu společnosti bez pomoci veřejných peněz, mohou v případě potřeby požadovat navýšení kapitálu nebo likvidity, omezení růstu, aktivit nebo operací na finančním trhu, případně prodej aktiv, aby v budoucnu bylo možné splnit všechny požadavky".

A jsme u zmíněného boje o peníze. Regulátoři v Evropské unii, USA, případně i v Británii, která možná bude za pár let stát mimo EU, se snaží všechny přesvědčovat o tom, že v budoucnu nebudou ochotni zachraňovat velké banky veřejnými penězi. Také politici, kteří sledují veřejné mínění, jsou zatím této myšlence naklonění, a proto zmínka o jednoznačném vítězi.

Budeme opět všichni zachraňovat banky?

Jenže situace v Itálii ukazuje, že přesvědčení o nepomáhání bankám z peněz daňových poplatníků není až tak silné a neprůstřelné. Italští politici začínají spekulovat o tom, jak toto omezení obejít, a přicházejí s návrhy, jak udělovat výjimky. Pokud se problémy skutečně přelijí do EU, můžeme něco podobného očekávat od evropských špiček, protože tématem současnosti je udržení celistvosti EU, které by krachy bank zrovna nepomohly. A v USA se blíží volby, což je také voda na mlýn bankám, které mohou situaci využít ve svůj prospěch.

O motivaci politiků je zbytečné se bavit. Udělají to, co bude vyhovovat jejich kariéře. Vzhledem k blížícím se volbám v USA a hrozbě rozpadu EU si lze alespoň užívat kapku škodolibosti vyplývající z toho, že se jim to dost komplikuje. Pokud média "pomohou" s vytvářením dostatečně černých scénářů, může se veřejné mínění posunout tak, že se váhy definitivně nakloní na stranu bank.

Centrální banky v pasti

Vtipné je, že komerční banky mají na centrální bankéře v rukávu schovaný ještě jeden poměrně silný trumf. Tím jsou záporné sazby. Na jedné straně sice dokonale odhalují jejich neschopnost přizpůsobovat se nepříznivým podmínkám na trhu a myslet trochu dopředu, na druhé straně ale mohou centrální bankéře obviňovat z toho, že je do této situace dostali právě oni tím, že nejsou ochotni sazby zvyšovat, ale drží je dlouhodobě nízko. Jako vyjednávací nástroj to může uspět.

Takže je na stole několik variant. Buď banky začnou padat jako zralé hrušky a svět se možná dočká pořádné krize a změny finančního systému; investice do reálných aktiv pak určitě pomůže přežít to nejhorší. Anebo se banky opět budou zachraňovat, pár let se budeme obávat recese, ale pak se všechno vrátí do současných (ne)normálních kolejí; akcie to pak po dočasném propadu opět rozjedou naplno. Další možnosti si rozmyslete sami, není vyloučeno, že se stane něco, s čímž dnes počítá málokdo nebo vůbec nikdo. Když to povede k pozitivním změnám, nejsem proti.