Obyčejný občan Trichet o budoucnosti Evropy

Ačkoli je však tento úhel pohledu naprosto správný, zároveň není úplný. Dnes existuje stejně mnoho důvodů usilovat o "stále těsnější unii" v Evropě jako v roce 1945 a tyto důvody jsou zaměřené výhradně kupředu.

Před pětašedesáti lety bylo rozvrstvení globálního HDP takové, že Evropa měla pro svůj jednotný trh jeden jediný vzor: Spojené státy. Dnes však Evropa čelí nové globální ekonomice, kterou překonfigurovala globalizace a rozvíjející se ekonomiky v Asii a Latinské Americe.

Je to svět, v němž mají úspory z rozsahu a sítě inovací větší význam než kdykoli dříve. Do roku 2016 – tedy již brzy – můžeme očekávat, že HDP v eurozóně klesne co do parity kupní síly pod úroveň Číny. Ekonomiky Číny a Indie by dohromady mohly být zhruba dvakrát větší než ekonomika eurozóny. V delším časovém horizontu pak bude celkový HDP států skupiny G-7 zastíněn rychlým růstem v hlavních rozvíjejících se ekonomikách.

Nová role Evropy

Evropa se tedy musí potýkat s novou geopolitickou krajinou, kterou tyto rozvíjející se ekonomiky hluboce přetvářejí. V této nové globální konstelaci je evropská integrace – hospodářská i politická – klíčovým předpokladem dosažení trvalé prosperity a vlivu.

Stejně jako jednotlivci ve společnosti jsou také země eurozóny nezávislé, ale současně provázané. Mohou jedna druhou pozitivně i negativně ovlivňovat. Dobré vládnutí vyžaduje, aby jednotlivé členské státy i instituce EU plnily své závazky.

Zaprvé a především musí mít všechny země eurozóny zameteno před vlastním prahem. To předpokládá zodpovědné hospodářské politiky v podání vlád a přísný vzájemný dohled na tyto politiky – nejen na politiky fiskální, ale i na opatření dotýkající se všech aspektů ekonomiky – ze strany Evropské komise a členských států.

Ve společnosti mohou instituce zajišťující vymáhání zákona nakonec občana donutit, aby dodržoval pravidla. V eurozóně byl naopak rámec založený na sledování a sankcích až do nejnovějších rozhodnutí závislý na tom, zda budou státy, které se dopustily prohřešku, ochotné se podřídit.

Co se však dá dělat, pokud členský stát nemůže splnit své sliby? Pro země, které ztratí přístup na trhy, je poskytnutí pomoci za předpokladu splnění náročných podmínek oprávněné. Země si zaslouží příležitost napravit situaci samy a obnovit stabilitu.

Jaký byl rok 2011 v Evropě a v USA? EURUSD v jediném vyčerpávajícím grafu

Hlubší integrace a vymahatelnost plnění podmínek

Tento přístup má nicméně jasně definované limity. Pro země, které trvale nesplňují vlastní hospodářské cíle, se tedy nyní plánuje druhá fáze. Během této druhé fáze by úřady v eurozóně hrály mnohem hlubší a autoritativnější roli při formulování rozpočtových politik jednotlivých zemí.

Tím bychom odstranili současný rámec, který ponechává všechna rozhodnutí v rukou dotyčné země. Místo toho by bylo nejen možné, ale v některých případech i povinné, aby evropské úřady dělaly přímá rozhodnutí.

Zavedení této myšlenky do praxe zároveň předpokládá přijetí nového konceptu suverenity vzhledem ke složité provázanosti, která dnes mezi státy eurozóny existuje. V konečném důsledku je však v zájmu všech občanů eurozóny, aby se tyto změny provedly.

Jsem pevně přesvědčen o tom, že v Evropě budoucnosti vznikne nějaký nový typ institucionálního rámce. Jak by mohl vypadat? Bylo by příliš smělé předpokládat, že se jednoho dne vytvoří ministerstvo financí EU?

Případné budoucí evropské ministerstvo financí by dohlíželo na sledování fiskálních politik i politik na podporu konkurenceschopnosti a tam, kde to bude nutné, by předepisovalo "druhou fázi". Kromě toho by vykonávalo obvyklé exekutivní povinnosti související s dohledem a regulací finančního sektoru EU. A konečně by zastupovalo eurozónu v mezinárodních finančních institucích.

Pokračování článku najdete na serveru Patria.cz

Zdroj: Project Syndicate