Krize, jaká tu ještě nebyla: Fiskální i měnová politika se mění. Není to zadarmo, varuje ekonom

Po dramatickém a nebývalém mezičtvrtletním poklesu HDP zemí Evropské unie o 11 % během první vlny pandemie ve 2. čtvrtletí a neméně dramatickém 12% vzestupu ve čtvrtletí třetím je pravděpodobné, že ekonomika EU zaznamená ve 4. čtvrtletí během druhé vlny pokles až o 2 %. Tento sesun bude omezený zejména proto, že se političtí činitelé obecně naučili hodně o tom, jak se s epidemií ekonomicky vypořádat.

Díky úspěšnému vývoji vakcín jsou hospodářské výhledy na rok 2021 povzbudivé. Růst HDP EU by mohl překonat současné odhady na úrovni +4 % HDP, pokud budou političtí činitelé nadále rozhodovat podle hesla "cokoli, co bude potřeba".

Probíhající krize je netypická i vzhledem k rychlé a masivní reakci fiskální a monetární politiky. Jednou z oblastí, ve kterých je to nejzjevnější, je nezaměstnanost. Ta v Evropě nijak výrazně nevzrostla. Stejně tak oproti například dluhové krizi eurozóny nevystřelily tak vysoko úrokové spready nebo počty bankrotů a úvěrových selhání, byť může jít samozřejmě také o důsledek částečného "odložení" některých důsledků krize na další období. To vše navzdory tomu, že hloubka propadu ekonomiky v roce 2020 bude větší než v případě předchozích krizí.

Základním vysvětlením odlišných dopadů krizí je "ponaučení", které si odnesli političtí činitelé a jež jim pomáhá zvládnout ekonomické následky krize vyvolané pandemií covidu-19.

Nejsnadnějším postřehem, k němuž mohl v roce 2020 dospět každý ekonom, je skutečnost, že covid-19 vedl ke strukturálně vyššímu dluhovému zatížení. Globální dluh dosáhl 272 bilionů USD, což se rovná zhruba 365 % HDP (v obou případech jde o rekord). Z větší části k tomu došlo kvůli prudkému zvýšení fiskálních výdajů, vlády zkrátka zaplatily za to, aby nedošlo ke globální hospodářské krizi. Poměr celosvětového veřejného dluhu k HDP poprvé od světové hospodářské krize překročil hranici 100 %.

Tyto depresivní statistiky vyvolávají pocit bezprostřední hrozby dluhové krize (zejména po zkušenostech s dluhovou krizí v eurozóně). Tentokrát ale taková krize nenastane, a to zejména proto, že političtí činitelé fungují nepřetržitě v režimu hašení požáru, který zahrnuje v zásadě neomezené nákupy dluhopisů ze strany centrálních bank a obrovské fiskální stimuly, přičemž prakticky neslyšíme výzvy k úsporným opatřením.

Centrální banky po celém světě (pod vedením Fedu a ECB) zahájily dosud nevídanou politiku měnového financování. Aktuálně mají ve svých rozvahách 20-50 % veřejného dluhu svých zemí. Objem fiskálních schodků vyvolaných coovidem-19 je v zásadě v plném rozsahu financován centrálními bankami (tedy nakonec vládami samotnými). Například Citigroup vypočítala, že ECB v roce 2021 nakoupí více dluhopisů, než jich vydají země eurozóny. Vedle financování schodků veřejných financí a podporování poptávky se díky tomu podařilo zajistit i to, že úvěrové trhy jsou dostatečně likvidní, aby bylo možné předejít finanční krizi.

Úloha centrálních bank se tím ovšem zásadně změnila. Ačkoli to centrální banky pravděpodobně veřejně nepřiznají, v podstatě již přišly o svoji nezávislost. Právě to je skutečná "cena" za koronavirovou krizi, která v budoucnu nevyhnutelně povede k inflaci a zkomplikuje měnovým autoritám cesty k jejímu potlačení.

Jakápak podpora ekonomiky?!