Evropa umírá
Umírání začíná již okamžikem zrození. Záleží však na mnoha okolnostech, jak dlouhé bude období mezi začátkem a koncem. Evropská ekonomika jako vůdčí hospodářský systém světa existovala po celá staletí, ale nyní si mnozí myslí, že její konec je natolik hmatatelný, že současný stav nazývají klinickou smrtí.
Panuje oblíbená představa, že je konec neodvratný a Evropa vyklidí v historicky krátké době pozici ekonomicky nejvýkonnějšího a sociálně "spravedlivého" kontinentu. Ponechme stranou polemiku, zda je větším tahounem světa Evropa, Spojené státy, nebo Čína a asijské ekonomiky; spokojme se s tím, že Evropa dokázala do jisté míry sladit růst se značnou dávkou sociálního zajištění, v tomto směru jí náleží prvenství ve světovém měřítku.
Nemá smysl připomínat, k čemu to vedlo. Drastické zadlužení evropských zemí je neudržitelné, zároveň je zatěžují vysoké sociální výdaje, extrémně drahé (a výkonné) zdravotnictví, jehož náklady rychle rostou, neúměrné náklady na práci a vysoké daně, což všechno snižuje konkurenceschopnost. A právě proto vidí mnozí situaci beznadějně. Jinými slovy říkají, že Evropané nejsou připraveni pochopit, že je konec jejich způsobu života za dveřmi a že jediný způsob, jak si ho uchovat, je významnou část z něj obětovat.
Ve skutečnosti není potíž v tom, že by Evropané nebyli schopni pochopit realitu. V Evropě je ale pouze málo politiků, kteří dokážou říkat lidem nepříjemné věci do očí, ale zároveň prosazovat skutečná řešení.
Jak efektivně (ne)spořit
Jako příklad může sloužit vládní projekt úspory 12 miliard korun ve výdajích na fungování samotného státu, tedy nikoliv úspor v důchodech či v sociálním systému, ale v nákladech vlády a dalších institucí. Plán byl vyhlášen celkem dávno a řešil se i na několika tiskových konferencích, kde byly dokonce jmenovány úřady, které je možné zrušit nebo transformovat.
V poslední verzi příslušného materiálu se ale objevují úspory daleko menší – 7,7 miliardy korun -, navíc jde z nemalé části o úspory pouze jednorázové. Mnoho z nich ani není snížením nákladů v pravém slova smyslu, ale pouze převodem jedné činnosti do jinak nazvané činnosti, popřípadě prodejem státního majetku. Příjem z tohoto prodeje pak jednorázově sníží náklady státu na činnost jeho rozvětvených institucí. V dalších letech se však náklady vrátí na původní výši a majetek již nebude.
Otázkou je, zda má vláda opravdu zájem směřovat k malému, levnému státu. Občané totiž platí desítky miliard ročně za projekty a instituce, které nepotřebují. Především ale stát vykonává ohromné množství činností, které po něm nikdo nechce. A je slabý tam, kde má být silný.
Mnoho oblastí lidské činnosti včetně podnikání podléhá regulaci. Pokud však někdo zákon porušuje, nelze ho vypátrat a adekvátně potrestat. Rozvinul se zde obří aparát kontroly potravin, když ale někdo málem zemře na otravu jídlem, represivní systém neumí adekvátně zasáhnout a odškodnění oběti z prostředků viníka je nejisté. Kdyby byla definována hmotná a trestní odpovědnost v podobných případech, průběžné náklady na kontrolu by mohly být daleko nižší.
Nevyhnutelná ekonomická smrt
Každá instituce si dokáže najít tisíc důvodů, proč musí existovat a proč nezbytně potřebuje sto, pět set nebo tisíc milionů na svůj provoz, bez nichž by se zhroutil svět. Není to pravda.
Cesta Evropy z pasti ztráty konkurenceschopnosti začíná u přehodnocení role státu. Stát je potřeba zmenšit, omezit jeho působnost a zpřesnit zákon – jasná legislativa je lepší než tisíc kontrolorů. A především je silný stát nezbytný tam, kde má prosadit vládu zákona. Takový stát je pak levný a důvěryhodný.
Kompletní článek naleznete na serveru Investujeme.cz
Zdroj: Investujeme.cz
Aktuality
