Torben Andersen: Evropa potřebuje skok kupředu, politici zatím dělají jen krůčky

Je leden a v Evropě se objevil další varovný vztyčený prst, a sice výrazné zpomalení Německa. Skandinávie se stále drží. V čem by si z ní zbytek Evropy měl vzít příklad?

Torben Andersen (TA): Neřekl bych, že jde o něco výjimečného, ale určitě jde o lekci, ze které jsme se během naší vlastní krize poučili, a i díky tomu zatím evropským turbulencím víceméně odoláváme. Jde o riziko, že se zvýšená nezaměstnanost promění v trvale vysokou, řekněme ve strukturální nezaměstnanost. Právě to Skandinávie v minulosti zažila.

Kvůli systému sociálního státu jsou navíc naše veřejné finance mnohem citlivější na zvýšení počtu lidí bez práce. O to větší má pak růst nezaměstnanosti sociální dopady, dopady na trh práce i na stav veřejných financí. Ostatně, právě toho se teď ve Skandinávii kvůli krizi v Evropě mnoho lidí opět obává.

Někteří ekonomové navrhují, aby EU přijala některá skandinávská opatření, třeba proticyklický rozpočet, tedy mechanismus, který nutí stát v době růstu šetřit. Co vy na to?

TA: Švédský model, na který poukazujete, je zajímavý a určitě stojí za úvahu. Stojí v podstatě na třech pilířích. První je poměrně jednoduchý, jde o pravidlo, že municipality musejí mít vyrovnané rozpočty. Druhý a třetí pilíř jsou důležitější a mnohem zajímavější. Druhým je systém pro plánování a cílování výdajů, který stojí na tříletých cyklech. Jeho součástí je i komplexní přístup, což zjednodušeně znamená, že i když přijdete se sebelepším nápadem, musíte na něj najít v rámci stávajícího rozpočtu peníze. To lidi nutí k disciplíně. No a třetí pilíř vede zemi k tomu, aby měla vyrovnaný rozpočet, respektive aby na konci hospodářského cyklu nahlásila přebytek 1 % HDP.

Jak se samotná eurozóna poučila, jednou věcí je si věci hezky naplánovat, a druhou dohlédnout na to, aby se plány také dodržovaly. Co je tím bičem, díky kterému se Švédové v utrácení drží zpátky?

TA: Švédové používají různé ukazatele. Jedním z nejdůležitějších je takzvaný sedmiletý indikátor. Ten zahrnuje předchozí tři roky, současný rok a tři příští roky. To znamená, že vždy berete v potaz nedávnou historii. Pokud jste se během tohoto času zadlužili, promítne se vám to do současnosti nebo do vašich plánů. Na jednu stranu tak máte jistý manévrovací prostor, který umožňuje reagovat na hospodářský cyklus, na druhou stranu vás ale tento model nutí v daném časovém horizontu dosáhnout vytyčeného cíle.

Švédům se to skutečně daří, což dokazuje, že je možné najít rovnováhu mezi střednědobými záměry a okamžitými požadavky. Něco podobného by se ale určitě nedařilo, kdyby Švédové nepodstoupili penzijní reformu a zásadně nezreformovali trh práce.

Měla by – nebo mohla by – tedy Evropa něco skandinávského napodobit, nebo nové modely a projekty, jako je například evropská měnová unie, prostě vyžadují nová řešení?

TA: Nemyslím si, že Skandinávie a její zkušenost s krizí nabídnou Evropě nějaký zázračný elixír, po jehož požití najednou Evropská unie začne ekonomicky růst, nezaměstnanost začne padat a díry ve státních rozpočtech se jako zázrakem začnou zacelovat. Můžeme akorát doporučit sázku na zdravý rozum. Pokud se včas připravíte a přemýšlíte i ve střednědobém horizontu, může se vám podařit ve fiskální oblasti vytvořit rezervy, které se v případě krize vyplatí mít. Tento recept ale nepomůže zemím na dně, to jistě ne.

Co ze skandinávských zkušeností by si tedy mohly vzít právě země nejvíce zasažené krizí?

TA: Reformy, zejména ty, které mají za cíl vyrovnat se s demografií, které řeší dlouhodobé výhledy. Jsou důležité proto, aby zůstaly veřejné rozpočty udržitelné. Sice nemají okamžitý dopad, ale časem se projeví, na což trh slyší. I když se totiž reformy neprojeví hned, může jejich psychologický efekt zmírnit tlak, který je teď na mnohé státy vyvíjen kvůli obavám z udržitelnosti jejich veřejných financí.

Reformy tak nakonec mohou svým způsobem pomoci i okamžitě. Podmínkou ovšem pochopitelně, je, že politici dokáží nabídnout důvěryhodné reformy, které jsou příslibem udržitelnosti.

Řekl byste tedy, že Evropa kráčí při snaze o ozdravení správným směrem? Nebo z vašeho pohledu onomu koktejlu záchranných opatření něco chybí?

TA: Mnoho důležitých věcí se povedlo. Opatření jako fiskální kompakt a podobně jsou přitom z pohledu dalšího vývoje – schopnosti čelit podobným krizím, jako je ta současná – jistě podstatné. V krátkodobém horizontu ale nic moc neřeší, v tom by měly svou roli sehrát různé balíčky a jednorázové akce. Těch jsme se zažili hodně, ale celé to trvá hodně dlouho, což jasně ukazuje, že jde o politický problém.

Proto je potřeba, aby řešení bylo i politické. Zatím mi ale přijde, že jsme se v této oblasti dočkali jen série malých krůčků. Politici doufali, že by nakonec jeden z nich mohl být dostatečný, ale já jsem přesvědčen, že ke skutečnému obratu nejsou krůčky ani kroky dostatečné. Bude potřeba velký skok.