Irsko a Island: Oběti bankovní krize na cestě k nové prosperitě

Irsko a Island – malé ostrovní státy, které mají společného více než jen ostrovní polohu na severozápadním okraji Evropy. V předkrizovém období byly obě země považovány za příklady hodné následování, Irsko bylo označováno za "keltského tygra" a Islanďané užasle pozorovali nevídaný ekonomický zázrak. V letech 2003 až 2007 ekonomiky obou zemí rostly průměrně 5% tempem, profitovaly z nízkých daní i z celosvětově nízké ceny peněz.

Zaděláno na problémy

Všeobecný optimismus se projevil také na finančních trzích – banky systematicky podceňovaly rizika a financovaly projekty, jejichž návratnost byla přinejmenším pochybná.

Rozdíly ale byly patrné už tehdy. Irové vsadili spíše na domácí trh, propukl zde masivní boom investic, postavený především na expanzi realitního sektoru. V Irsku rostlo obrovské množství nových staveb a ceny nemovitostí šplhaly do nevídaných výšin. Velkou část těchto projektů financovaly právě irské banky, jejichž zdraví do značné míry záviselo na vývoji trhu.

Islanďané těžili především z vysokých úrokových sazeb, které lákaly zahraniční kapitál do islandských bank. Například celková aktiva největší islandské banky Kaupthing mezi lety 2003 a 2007 nabobtnala více než 10krát (měřeno v USD). Díky přílivu kapitálu ze zahraničí rostla kupní síla islandské koruny a země se začala prosazovat svými investicemi na globální úrovni, včetně amerického trhu finančních derivátů. Stát, jehož dosavadní hlavní konkurenční výhoda byla postavená na rybářském průmyslu a levné termální energii, se začal věnovat finančnictví.

"Zatímco Islanďané dobyli pomocí vypůjčených peněz zahraničí, Irové s cizími penězi dobyli Irsko," poznamenal trefně Micheal Lewis v knize Boomerang. V obou zemích významně narostl podíl zahraničního kapitálu na celkové prosperitě. V době před krizí ale málokoho zajímalo, co by se stalo, kdyby zahraniční investoři svůj kapitál zase stáhli.

Krize a její řešení

Když v roce 2008 naplno propukla finanční krize, černý scénář se beze zbytku naplnil. Investoři z celého světa stahovali kapitál z rizikovějších destinací do takzvaných bezpečných přístavů. Irské a islandské banky se ze dne na den ocitly prakticky bez prostředků, nohy jim podlomil i obrat na irském realitním trhu a na amerických a globálních finančních trzích obecně.

Ačkoli byly oba státy před bankovním kolapsem v podobné situaci, dramaticky se lišily ve způsobu řešení jeho následků. Irská vláda se za závazky domácích bank zaručila, de facto tak jejich dluhy převzal státní rozpočet. Islanďané naopak nechali své banky padnout (zlí jazykové tvrdí, že jim nic jiného nezbývalo, protože dluh, který banky vytvořily, byl na ekonomiku 300tisícového Islandu příliš velký).

Ani jeden ze způsobů řešení není dokonalý. Irský přístup podporuje morální hazard a extrémně zatěžuje státní rozpočet. Státní dluh Irska byl v roce 2007 24 % HDP, v roce 2013 byl již státní dluh podle oficiální statistiky více než pětkrát vyšší. Islandský přístup pak ohrožuje reputaci Islandu jako celku.

Pět let po krizi a sčítání kytiček

Podívejme se, jak jsou na tom obě ekonomiky o pět let později. Rychlý pohled na růst HDP nedává příliš mnoho informací – obě země se pomalu vracejí k růstu a nejhorší turbulence snad mají za sebou.

Zajímavější je ale pohled na "mezeru výstupu" (output gap). OECD pravidelně publikuje statistiky o potenciálním (tedy dlouhodobě udržitelným při plném využití disponibilních zdrojů) vývoji HDP členských zemí. Srovnáme-li tento potenciální produkt s realitou, můžeme zjistit mezeru výstupu, tedy jaké ztráty ekonomika utrpěla oproti svému potenciálu.

Suchá čísla říkají, že kumulativní ztráty v poměru k HDP jsou v Irsku asi 2krát vyšší. Irsko během 4 roky trvající krize oproti svému potenciálu nevyrobilo produkt v hodnotě více než čtvrtiny ročního HDP. Na Islandu prudce depreciovala koruna, a ekonomika se díky tomu mohla pružněji přizpůsobit. Díky tomu islandské ztráty odpovídají "jen" necelým 15 % HDP. Island se dříve než Irsko odpíchl ode dna a na cestě za budoucí prosperitou je o kousek dále než Irsko.

Podívejme se ale také na důvěryhodnost. Island se umožněním bankrotu velké části bankovního sektoru zdiskreditoval na mezinárodním poli. Ekonomové stále znovu připomínají, že důvěryhodnost je ta nejcennější hodnota, jakou může ekonomika získat. Její opětovné nastolení trvá dlouhou dobu. Islandská ekonomika tímto krokem mohla na dlouhou dobu podvázat růst.

Jako měřítko "důvěry" lze použít swapové úrokové sazby, tedy za jakou cenu jsou banky ochotny převzít úroková rizika podniků. A tyto sazby jsou na Islandu 5krát vyšší než v eurozóně. Island prožívá hlubokou krizi důvěry. Není tedy jednoznačné, kterou cestou se země měly vydat. Přejme jim ale cestu co možná nejúspěšnější.

Autorem článku je Vít Macháček z EU Office České spořitelny.

Zdroj: Česká spořitelna