Německý exportní příběh jako inspirace pro Česko?

Uplynulé čtyři roky držel českou ekonomiku nad vodou jediný faktor – vývozy. Průmyslový charakter českého hospodářství a jeho silná vazba na německou ekonomiku se projevily velice příznivě.

Exportem projde téměř 80 % českého HDP. To je fascinující číslo. Pro srovnání, v případě Polska to je 47 %, Itálie 30 %, Francie 27 %, USA 13 %, Spojeného království 31 %, Rakouska 57 %, u Slovenska ale dokonce 97 %. Třetina českého exportu míří do Německa. Z celkových vývozů do Německa je přitom celá třetina (jde převážně o investiční zboží) dále reexportovaná zejména do Číny, Indie, Ruska, Latinské a Severní Ameriky. Když k těmto česko-německým reexportům připočítáme rostoucí přímý český vývoz do těchto dynamických teritorií, vidíme, jak silně se exportní Česko rozumně "odklání" od stále bezvýchodně vyhlížející většiny zemí Evropské unie.

Německo: Exportní gigant pod střechou slabého eura

Samotné Německo je dlouhodobě opravdovou raritou. Je tak velkou ekonomikou, že by si poptávkově mělo a mohlo do velké míry vystačit samo. Přesto po dlouhé dekády pozorujeme jeho silnou exportně-importní otevřenost; v současnosti již vyváží více než polovinu svého HDP. Pro srovnání, exportní velmoc jako Japonsko má tento podíl jen zhruba 15%, Čína 30%. Tento německý paradox je vysvětlitelný spíše mimoekonomickým vlivem, spojením dvou zakořeněných protestantských ctností – pracovitosti (produktivity) a spotřební zdrženlivosti (spořivosti) –, což je kombinace, která už od poslední čtvrtiny 19. století vytvářela v Německu mohutný exportní přetlak.

Sluší se u příležitosti stého výročí vypuknutí 1. světové války připomenout, že koloniálně-imperiální bariéry, které vůči německému vývozu (spolu se ztíženým přístupem k surovinám) uplatňovaly Británie a Francie, nebyly překonatelné běžnou diplomacií a politikou, a staly se tak bohužel jednou z příčin vypuknutí ničivého konfliktu.

Německá domácí politika se ve druhé polovině 20. století málokdy podstatněji a hlouběji odchylovala od bytostných potřeb exportního průmyslu (současné excesy v jeho energetické politice se stanou nevýznamnou epizodou a budou opuštěny). Také samotní Němci bez problémů přijímají reformy, které posilují jejich globální konkurenceschopnost a které by ve většině evropských zemí lokálním politikům neprošly. Jejich cílem a zamýšleným důsledkem je totiž mzdová zdrženlivost a pracovní disciplína. Ty jsou umožněny právě pružností trhu práce, která ve většině evropských zemí rozhodně není běžná a zatím ani myslitelná.

Ještě daleko blahodárnější dopad na exportní schopnost země, než jaký mají její vnitřní reformy, má aktivní německá zahraničněpolitická koncepce, zejména její silný integrační a globalizační proud. Právě Německo nejvíce vydělalo a vydělává na vzniku eurozóny, euro je totiž zhruba o 40 % slabší měnou, než by nyní teoreticky byla německá marka.

Proexportní (devalvační) kurzovou politiku, kterou aktuálně v zájmu svých vývozců provozují třeba Čínská nebo Česká národní banka, supluje v eurozóně "úspěšně" existence jejích ekonomicky, a tedy i měnově oslabujících článků, jako jsou Španělsko, Řecko, Portugalsko, Itálie nebo Francie. Žádný div, že německý prezident Gauck před pár týdny ve svém zahajovacím projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci mluvil velmi otevřeně o globalizaci a integraci nikoli jako o abstraktních a v intelektuální Evropě módních hodnotách, nýbrž jako o bytostném a velmi praktickém národním zájmu.

Co z toho plyne pro Českou republiku?

Víme, že bez ekonomické prosperity budeme muset výrazně a dlouhodobě snížit své ambice ve všech klíčových společenských oblastech, jakými jsou zdraví populace, péče o sociálně potřebné, ochrana kulturního dědictví, zejména památek, péče o životní prostředí, rozvoj vědy, umění a sportu. V případě Česka je ona prosperita jednoznačně tažena exportní konkurenceschopností průmyslu. A ta nezbytně potřebuje v oblasti vnitřních politik čtyři rozhodující věci:

• zásadní změnu obsahu a struktury vzdělání,

• omezení regulace a teroru ze strany kontrolorů,

• pružný trh práce,

• energetickou politiku, která zajistí dostatek cenově "rozumné" energie.

V oblasti vnějších politik pak Česko potřebuje opuštění pózy článku stojícího stranou hlavních integračních a globalizačních debat a proudů přijetí role jejich aktivního až aktivistického účastníka, který prostřednictvím efektivních koalic a spojenectví prosazuje a brání své bytostně ekonomické, a tedy i celospolečenské zájmy. K těm patří zejména:

• původní kořeny evropské integrace (volný pohyb zboží, služeb, práce a kapitálu),

• všechny s tím nezbytně spojené, byť nyní zrovna ne úplně populární kroky a opatření (přijetí eura, vstup do bankovní unie a další),

• evropská energetická politika zbavená ideologických dogmat, která zajistí dostatek cenově příznivé energie,

• zásadní redukce bruselské byrokratické zátěže a regulace, která ztěžuje podnikání, likviduje zaměstnanost a způsobuje masivní plýtvaní ekonomickými zdroji.

Článek byl psán pro Hospodářské noviny a vyšel i v dubnovém Měsíčníku EU aktualit České spořitelny.