Jiří Grund (Asociace exportérů): Rusko rozumí jen síle, byznys musí jít stranou. Lavírování českých politiků je trapné

Ukrajinská krize a sankce vůči Rusku jsou v Česku bouřlivě diskutované. Čekáte, že to dlouhodobě ovlivní vztahy s Ruskem (a možná i dalšími východními trhy), jak někteří varují?

Dvě země, které jste zmínil, jsou naprosto rozdílné. Ukrajina chce vstoupit do Evropské unie a očekává pomoc jak vojenskou, tak hospodářskou, kdežto Rusko bude soupeřem. Vždy bylo soupeř a vždy bude chtít na partnerství nebo vztahu s EU profitovat; vždy bude unii považovat za soka. Co se Ukrajiny týče, půjde o dlouhodobý proces, protože přijmout mezi sebe velkou zemi, která byla součástí Sovětského svazu, je problematické.

Co konkrétně je v souvislosti s ukrajinsko-evropským partnerstvím největší výzvou?

Něco změnit bude obtížné. Znám spoustu podnikatelů, kteří kvůli tamním poměrům, způsobu myšlení, přebujelé administrativě, úplatkům a neférovým praktikám varují před vstupem na Ukrajinu. To ostatně platí o celém bývalém Sovětském svazu, není potřeba si nic nalhávat, Ukrajina není výjimkou. Pokud se chce této nálepky zbavit, pokud chce ozdravit podnikatelské prostředí a vstoupit do EU, bude to chtít hodně práce a času. A stejně tak to bude chtít hodně peněz a rozhodnutí, že Ukrajinu v unii chceme.

Bude podle vás Ukrajina stát z pohledu evropského či českého byznysu za to?

Bude to stát za to, ale bude potřeba hodně času a hodně peněz.

Vraťme se k druhé části mé první otázky: Ovlivní ukrajinská krize vztahy s Ruskem?

Jsou mi nepříjemná vyjádření předsedy vlády Bohuslava Sobotky, že je potřeba zrušit sankce a podobně. To je zbabělé, tomu Rusko nerozumí. Vzpomínám si na Reagana, jak říkal, že Rusko rozumí jen síle; postavil se mu s vědomím své síly a potřeby soupeřit a porazil ho. Pokud se s ním budeme snažit za každou cenu dohodnout, budeme poraženi my, nebo to přinejmenším skončí nerozhodně, a to naprosto zbytečně. Rusko je z našeho pohledu cizí říše, je postavená na principech a psychologii, které nám nejsou vlastní, která je, jak se říká, někde jinde, a je tedy potřeba k ní přistupovat jako k soupeři, ne jako k příteli.

Je tedy možné s Ruskem na jedné straně na politické úrovni soupeřit, jako tomu je v poslední době, a na druhé s ním stále dělat byznys, jak po tom volají mnozí čeští politici?

To je potřeba posuzovat případ od případu. Pokud je ale někde válka, byznys by měl jít stranou. Nemůžeme přece s někým chtít dělat byznys, ale zároveň s ním vést konflikt. Rusko toho využije, natolik vychytralí tamní politici a byznysmeni jsou. Naštěstí objem vzájemného obchodu není až tak velký. Vezměte si, jak bouřlivě se diskutovaly sankce, ale nakonec nebylo v podstatě co řešit. Nějaké nízké stovky milionů, to vlastně nic není.

Někteří zástupci byznysu se přesto ozvali a podpořili kritický postoj politiků k sankcím.

To vám napoví, kdo je kdo. Musel jsem se usmívat, když jsem viděl, jak někteří vystoupili s argumentací hodnou předrevoluční doby. To přece už dnes není možné. To je podobné, jako když odbory žádají zřízení státního podniku, který by to vše řídil, což je nesmysl. Ti lidé prostě zaspali posledních pětadvacet let. V případě Ruska a současného konfliktu je potřeba vystoupit zásadně a zásadového postavení se držet. Platí, že se ho na prvním místě musí držet Evropská unie. Pokud tak učiní, přidáme se; pokud ne, naši lavírující politici budou s chutí lavírovat dále.

Ukrajinská krize je jedním z mnoha ohnisek nepokojů. Je to pro české exportéry něco nového, něco, co je ohrožuje, nebo se o těchto věcech nyní pouze více mluví?

Spíše to druhé – více se o tom píše a mluví. Například islamizace části světa je zřetelná. Dříve to bylo z jiných důvodů, ale konflikty například v Africe nejsou ničím novým. Dnes jsou to islamisté, v minulosti to byla národně-osvobozenecká hnutí. Výsledek byl podobný. A když se střetnou dvě pochybné strany, jako například v Sýrii, je pro Západ těžké se rozhodnout, koho vlastně podporovat. Opakuji, že ta situace se od minulosti zase tak výrazně neliší. Například v 60. letech byly revoluce větší než dnes; Kongo, Katanga a další, tam šlo o desítky milionů lidí. Tehdy se o nich ale tolik nepsalo, a v Evropě a Americe se i proto nezdály až tak významné.