Konec růstového příběhu

Přemýšlím o podobnostech mezi finanční a rodinnou krizí - smrtí milované osoby, rozvodem nebo osobním bankrotem - a ptám se, proč se po uplynulé krizi upíráme na jedinou myšlenku. Na myšlenku zotavení a návratu k růstu. Reagovali tak po finančních krizích lidé vždy, nebo se dnes děje něco jiného?

Proč trváme na návratu k něčemu, co jsme kdysi měli, i když nevíme, zda se k tomu vůbec někdy můžeme vrátit? Proč se raději nezaměříme na to, co leží před námi, místo abychom se pitvali v minulosti? Je to proto, že jsme milovali, co jsme měli?

I když jsme někoho nebo něco velmi milovali, po každé smrti v rodině, po každém bankrotu a podobně přijde čas, kdy je potřeba jít dále. V hloubi duše totiž víme, že i když život už nikdy nebude, jaký byl, bude to stále život. Můžeme obecně říct, že život je o změně, nikoli o návratu. Život se mění a my se měníme - každý den, každou minutu, každou milisekundu.

Dluhy nikdy nesplatíme

Odmítání toho otočit list a podívat se, co je "za horami", má obrovské následky. Aktivně zabředáváme tak hluboko do dluhů, že je hloupé tvrdit, že je to náš dluh. I když si to nepřipustíme, je nám jasné, že dluhy nikdy nesplatíme. Necháme to na dětech a generacích po nich.

Je bez diskuze, že bychom se měli chránit sami před sebou tím, že učiníme z takového chování trestný čin. Místo toho jsme se rozhodli být slepí. Stále takovou legislativu přitom můžeme sepsat a přijmout, jenže to vypadá, že současné politické a ekonomické prostředí jen zhorší současnou situaci v oblasti zadlužení, která je už teď mnohem horší, než mnozí tuší.

Současná celosvětová "moudrost" praví, že se zázračně osvobodíme od jha vyrovnaných rozpočtů tím, že se pro nás růst stane zákonem, ať už fyzikálním, nebo náboženským. Růst se postará o to, že se naše dluhy rozpustí jako sníh na Kilimandžáru.

Tato moudrost je však přinejmenším zbožným přáním, daleko spíše však divokou fantazií. Stal se z ní však jediný přístup, který máme k finanční krizi. Čekáme jen na to, že politici zařídí růst až do nebes.

Růst skončil

Ale, co když zažíváme konec růstového příběhu? Co když už je minulostí? Růst v životě našich předků nebyl žádnou konstantou. A není to ani tak, že by růst měl být dle fyzikálních zákonů nekonečný. Růst je pomíjivý, je to fáze.

Většina z nás slyšela o sedmi fázích zármutku, jimiž jsou šok, popření, zlost, smlouvání, vina, deprese, přijetí skutečnosti. Ve které fázi jsme s ohledem na finanční krizi? Nepochybně jsme ve fázi popírání. Ještě jsme se nedostali do fáze vzteku, ale ta se blíží.

Prostě popíráme, že se cokoli skutečně změnilo. A přestože si přejeme, aby tomu tak nebylo, nikdo nemůže popřít možnost, že tomu tak je. Právě se to děje. Popírání, kam se podíváte.

Děje se také to, že ti, kdo se snaží upevnit svou moc, lapili naše mozky a přiměli nás věřit v růstový příběh i dlouho poté, co zemřel. Proto tak nasloucháme jen růstovému příběhu a ostatní příběhy ignorujeme.

Je to jistá forma vývoje. Freudovy myšlenky byly využity, aby před námi skryly realitu. Keynesovy myšlenky byly zneužity, aby skryly fakt, že si nemůžete koupit růst dluhem, který budou platit naše děti. Velmi jednoduché.

Pokud víte, jak prodávat lidem čistící prostředky a prezidenty, není těžké upravit si nějakou myšlenku a prodat ji. A pokud jsou tyto myšlenky o ekonomii a ekonomice, o které v podstatě nikdo nic neví, kruh se uzavírá. Doslechnete se občas nějaký jiný příběh, ale ten proti všeobecné propagandě nemá šanci.

Žijeme poslední dny růstového příběhu. Až se někdo rozhodne se tohoto příběhu pustit, mějte se na pozoru. Císař je starý ošklivý scvrklý dědek, když je nahý. Nechcete, aby to vaše děti kdy viděly.

Autor textu je šéfredaktor serveru The Automatic Earth Raúl Ilargi Meijer.

Zdroj: The Automatic Earth