Příběh krize: Může za recesi územní plánování?

Důkladnější zkoumání však odhalí, že na tom cosi bude. Jak známo, finanční krize nastala coby důsledek splasknutí nemovitostní bubliny v USA, k němuž došlo v letech 2006 a 2007. Správně, od nemovitostí k územnímu plánování již není vůbec tak daleko. A další logický dotaz zní, co vlastně vedlo k tomu, že se zmíněná bublina začala nafukovat do takových proporcí, že její splasknutí pořádně otřáslo nejen Spojenými státy, nýbrž celým světem.

Mnozí ekonomové soudí, že zásadní podíl na vzniku bubliny má nešťastná měnová politika americké centrální banky - Fedu -, která v první polovině uplynulé desetiletky nastavila klíčové úrokové sazby na tuze nízkou úroveň, čímž podnítila neudržitelný a přehnaný růst amerického hypotečního, a tedy i realitního trhu. Jiní zmíní zákon Community Reinvestment Act, který zase podněcoval komerční banky, aby půjčovaly i jednotlivcům s nedostatečnou bonitou.

Další připomenou katastrofální správu rizika uvnitř velkých finančních domů, osudové přehmaty ratingových agentur, hamižnost bankéřů snoubenou s nedostatečnou regulací bankovního sektoru či přebytek kapitálu v asijských ekonomikách typu Číny či ropných velmocí, jehož příliv do USA v letech před krizí snižoval dlouhodobé úrokové sazby - i sazby hypoték -, aniž by s tím Fed, který ovlivňuje hlavně krátkodobé úrokové sazby, mohl cokoli kloudného dělat.

Není jen jedna Amerika

Randal O'Toole, ekonom z předního amerického think-tanku Cato Institute, však upozorňuje, že americká nemovitostní bublina nebyla vlastně ani tak americká - spíše se týkala jen některých států USA. Jakákoli z výše uvedených příčin přitom má celonárodní dopad. Kdyby tedy byla na vině hlavně či výlučně třeba řečená chybná měnová politika Fedu, musela by bublina vzniknout ve všech státech USA, tvrdí O'Toole.

Tak tomu nebylo. Bublina se všehovšudy nafoukla jen v 16 státech USA. Zatímco například v Kalifornii či na Floridě došlo v letech 2000 až 2006 k zdvojnásobení cen nemovitostí a k jejich následnému strmému propadu - o bublině lze tedy směle hovořit - státy, jako jsou Georgia či Texas, zaznamenaly ve stejném období růst cen realit pouze o nějakých dvacet nebo třicet procent, přičemž poté nenastal žádný jejich výraznější propad.

Důvodem, proč se v těchto státech bublina nepřifoukla, přitom není, že by tam snad po bydlení a nemovitostech obecně nebyla v předkrizových letech poptávka. Je tomu docela naopak: texaská aglomerace Dallas-Ft. Worth a Atlanta, největší město státu Georgia, patřily k nerychleji rostoucím městským oblastem USA vůbec, přičemž počet obyvatel v každé z nich stoupal tempem více než 120 tisíc lidí ročně. To ovšem ukazuje na jediné - zásadní příčinou vzniku bubliny nemohou být celoamerické faktory, nýbrž ty, jež se vztahují pouze k jednotlivým státům USA, dovozuje O'Toole. Přitom, co se týče sektoru nemovitostí, je nejdůležitějším aspektem, který odlišuje státy typu Kalifornie, a Texasu, právě intenzita územního plánování, tedy množství regulací, jimž podléhají majitelé realit, pozemků a developeři. "Jednoduše řečeno, restriktivní podmínky developmentu a územního rozvoje byly nutnou podmínkou pro vznik bubliny," říká O'Toole.

Krugmanovo dělení

Toho, že ve věci přístupu k územnímu rozvoji jsou Spojené státy příkře rozděleny na státy typu Kalifornie, a na státy typu Texasu, si už v roce 2005 všiml Paul Krugman, pozdější laureát Nobelovy ceny za ekonomii. V článku pro New York Times rozdělil USA na dvě oblasti: na takzvanou "placku" ("Flatland"), a na oblast zón či pásem rozvoje ("Zoned Zone"). Zatímco oblasti označené jako "placka" se vyznačují poměrně slabou regulací developmentu, oblasti pásem rozvoje jsou regulovány mnohem tužším způsobem, a jsou tak náchylné k nemovitostním bublinám, argumentoval tehdy Krugman.

Oblasti pásem rozvoje jsou v USA regulovány na mnoho způsobů. Jde například o takzvanou kontrolu růstu obce či města, která znemožňuje, aby tento růst během daného roku převýšil specificky danou míru. Další typ regulace zase například odrazuje od developmentu venkovských a zemědělských oblastí, zatímco podněcuje stavební rozvoj v hustě osídlených oblastech, kde již tak byla a je jeho úroveň značná.

Jako další typ regulace lze jmenovat snahu o rozvoj pásem zeleně. Všechny tyto typy regulací mají jedno společné - uměle zasahují do trhu s nemovitostmi a pozemky, pokřivují jej a - nastanou-li k tomu podmínky - téměř nezbytně vyhánějí ceny realit vzhůru takovým způsobem, že lze mluvit o bublině.

Když se tedy v reakci na propuknuvší finanční krizi objevily návrhy, aby vláda vykoupila nadbytečné nemovitosti, srovnala je se zemí a zabránila tak dalšímu poklesu cen, šlo o zjevné nepochopení klíčové příčiny vzniku realitní bubliny. Tím totiž nebyl přebytek nemovitostí, ale naopak jejich nedostatek zapříčiněný tuhou regulací územního rozvoje a přebujelým územním plánováním, které v daných státech USA bránily nabídkové straně trhu pružně a dostatečně rychle reagovat na změny v poptávce po realitách.

Pokračování článku najdete na blogu Lukáše Kovandy na serveru Týden.cz