Češi mají superschopnosti, které se v chaosu 21. století budou hodit

Žijeme v době polykrize. Staré jistoty se hroutí, pevné plány na pět let dopředu jsou směšné a nepředvídatelnost se stala novou normou. Mluvíme o potřebě resilience (odolnosti) a kognitivní flexibility. My tomu v Česku ale říkáme jinak, my si "děláme prdel" a chceme si "nějak poradit". Jako národ máme netušené rezervy. Co všechno můžeme postavit proti lítosti, která nikam nevede, a populismu, který vede… no, víte kam?

1. Humor jako zbraň hromadného ničení (patosu)

Začněme rovnou nejsilnějším kalibrem. Reinhard Heydrich nás prý označil za "smějící se bestie", protože náš smysl pro humor považoval za nebezpečný pro plány německých okupantů. Michael Palin, člen legendární skupiny Monty Python, tedy muž, který má doktorát z absurdity, označil Čechy za nejvtipnější národ na světě. V jednom rozhovoru pronesl zásadní postřeh: "Mají pocit, že smát se dá všemu. Neznají hranice."

To není jenom lichotka. Ze sociologického hlediska je český černý humor vysoce sofistikovaný obranný mechanismus. Populismus a totalitní myšlení vyžadují k životu dvě věci – strach a posvátnou vážnost. Diktátor musí vypadat monumentálně. Národní tragédie musí být nedotknutelná. Česká reakce? My ten monument během pěti minut popliveme vtipy tak, že se z něj stane fraška.

Když přišla pandemie a jiné národy propadaly panice, český internet se zaplnil memy, které byly tak temné, že by je Facebook měl cenzurovat. Ale humor fungoval jako ventil úzkosti. Umožnil nám zpracovat trauma v reálném čase.

V ekonomickém kontextu je tenhle typ humoru projevem vysoké inteligence a nadhledu. Schopnost nebrat sebe a věci tak vážně je v byznysu i politice klíčová pro inovace. Kdo se bojí, že bude vypadat směšně, neinovuje. Češi se směšnosti nebojí, protože vědí, že směšné je nakonec všechno. Proti populismu, který se živí hněvem, je náš cynický humor účinný protijed. Populistu nemůžete porazit argumenty, na ty on nehraje, ale můžete ho zesměšnit. V tom jsme světoví šampioni.

2. Improvizace aneb kultura zlatých ručiček v digitální éře

Dlouho jsme se styděli za svoje "šolichání" a systém pokus-omyl. Záviděli jsme Němcům jejich Ordnung a procesy. Jenže v době polykrize, kdy se podmínky mění ze dne na den, se ukazuje, že rigidní procesy selhávají. Když Němci spadne systém, zastaví se a čeká na opraváře. Když Čechovi spadne systém, obejde ho, přemostí a jede dál.

Tahle schopnost improvizace je v moderní ekonomice neocenitelná. Co jiného než formalizovaná improvizace je celá kultura startupů? Co jiného než schopnost rychle reagovat na změnu zadání je agilní řízení?

Česká historie nás učí, že zdroje jsou omezené a pravidla se mění. Museli jsme si poradit. Dnes tuhle mentalitu vidíme u spousty českých firem. Nečekáme na manuál, píšeme ho za pochodu. Pokud dokážeme tuhle kutilskou mentalitu převést z opravování chalup na řešení globálních problémů (od AI po energetiku), máme v rukou obrovskou konkurenční výhodu. Lítost našeptává: "Nemáš podmínky." Co na to improvizace? "Kašlu na podmínky, udělám to z toho, co je ve dílně a garáži."

---

Jak mít peníze pod kontrolou a vydělat

3. Zdravý skepticismus: Imunita vs. bullshit

Často se bičujeme za to, že ničemu a nikomu nevěříme. Že jsme národ bezvěrců a cyniků. Ale podívejme se na to optikou roku 2025, éry deepfakes, dezinformací a marketingových manipulací. Český a priori skepticismus je ve skutečnosti vysoce funkční filtr informačního šumu. Nejsme tak snadno zmanipulovatelní velkými narativy jako Američané (kteří milují hrdinské eposy) nebo Rusové (kteří inklinují k mesianismu). Když k nám přijde politik a slibuje ráj na zemi, průměrný Čech nezačne jásat, ale zkontroluje si, kde má peněženku, a hledá v tom nějaký háček.

Tahle nedůvěra nás chrání před nejhoršími extrémy. Ano, máme svoje populisty, ale všimněte si, že i oni narážejí na skleněný strop. Český volič je přelétavý a nevěrný. Jeho skepticismus mu nedovolí se plně odevzdat nějakému vůdci. To, co nás politicky fragmentuje, nás zároveň chrání před totalitním fanatismem. V ekonomice nám tenhle skepticismus pomáhá vidět věci realisticky, bez růžových brýlí korporátního bullshitu.

4. Chatařství jako projev decentralizované odolnosti

Posledním aktivem je něco, co vypadá jako hobby, ale je to sociologický fenomén. Chatařství. Zatímco západní svět diskutuje o work-life balance a návratu k přírodě, Češi to praktikují už desítky let. Nejde jenom o rekreaci, je to skvělý trénink autonomie.

Na chatě je člověk pánem svého malého vesmíru. Musí se postarat o vodu, teplo a opravy. Musí být do velké míry soběstačný. V době, kdy se hroutí dodavatelské řetězce a hrozí blackouty, je národ, kde každá druhá rodina má záložní základnu s kamny na dřevo a zásobou kompotů, neuvěřitelně odolný.

Tahle "dvojí existence" nám dává psychologickou kotvu. Když se svět zblázní (práce, politika), máme kam utéct. Ne do pasivity, ale do jiného druhu aktivity, kde máme kontrolu a vidíme okamžité výsledky svojí práce. Nejlepší obrana proti vyhoření a pocitu bezmoci a lítosti.

Od diagnózy k investici

Pokud bych měl jako ekonom poradit, jak naložit s českým "lidským kapitálem", doporučení by znělo jasně. Přestaňme se snažit být druhým Německem nebo druhým Švýcarskem. Hrajme s kartami, které máme, protože i my máme trumfy. Máme v rukou unikátní kombinaci – černý humor, který nám dává psychickou odolnost, improvizaci, která nám dává technologickou flexibilitu, a skepticismus, který nám dává informační bezpečnost.

Lítost je pasivní, zatímco tři uvedené výhody jsou aktivní. Jsou to nástroje tvůrců, ne obětí. Svět se stává složitějším, chaotičtějším a absurdnějším. Kdo jiný by v takovém světě měl prosperovat než národ, který si z absurdity udělal životní styl, který dokáže opravit vesmírnou loď lepicí páskou a který nevěří ničemu, co si sám neosahá?

Budoucnost nepatří těm, kdo naříkají nad starými pořádky. Patří těm, kdo se dokážou zasmát katastrofě do očí a pak jít a postavit z trosek něco nového. A přesně to umíme, jen si to musíme přestat vyčítat. A naopak to začít prodávat.