Republikáni vs. demokraté: Jaký vliv má na americkou ekonomiku nájemník v Bílém domě?

Mezi ekonomy převládá názor, že americký prezident má na ekonomiku jen omezený vliv. "Myslím si, že svět vkládá americkým politikům do rukou více vlivu na ekonomiku, než skutečně mají. Platí to zejména o prezidentovi, ale dá se říci, že i obecně o Washingtonu. Většina dění v ekonomice nemá nic společného s vládou," tvrdí například ekonom Austan Goolsbee. Jak to tedy je?

Měnová politika

Měnová politika by měla být nezávislá na vládě. Odvíjí se ale mimo jiné i od toho, kdo právě stojí v čele centrální banky. Přestože je Fed nastaven tak, aby žádný prezident nemohl jmenovat více než dva ze sedmi guvernérů během svého čtyřletého funkčního období, nelze říci, že by systém v reálu v posledních letech takto fungoval.

Vzhledem k velkému počtu odstupujících guvernérů před koncem mandátu došlo k situaci, v níž Obama i Bush jmenovali postupně všechny členy Fedu. Stačí přitom, aby bylo sedm členů politicky zajedno, a jejich názor bude ve 12členném výboru dominovat. Představme si, že by ve Fedu rozhodoval například John Taylor a republikány dosazený zbytek rady. Byla by politika stejná, tedy úrokové sazby téměř u nuly a nafouknutá bilance Fedu?

Fiskální politika

U fiskální politiky je to podobné. Pokud dojde k hluboké recesi, uchýlí se republikáni i demokraté k podpoře ekonomiky prostřednictvím fiskální politiky, protože samotná měnová politika zvrátit nepříznivý vývoj v ekonomice nezmůže. Míra a struktura expanze fiskální politiky se ale budou lišit podle toho, kdo ji právě řídí (daňové škrty versus vládní výdaje).

Například existují jen nejasné důkazy o tom, že by snížení daní bohatým mohlo podpořit ekonomický růst, obzvláště během vážných recesí, kdy úspora na daních milionářů skončí jako rezerva ležící někde ladem (daňové úlevy pro střední třídu mají samozřejmě mnohem větší dopad). Naproti tomu o tom, že vládní výdaje mají významný multiplikační efekt v hlubokých recesích, téměř není pochyb. Situace po finanční krizi je toho jasným příkladem.

Vše je jen kompromis

Demokraté by rádi podpořili velké investice do infrastruktury či vládní spotřebu, aby popohnali ekonomiku, ale nezískají pro to hlasy republikánů. Republikáni by zase snižovali daně, ale demokraté jim na to nekývnou. Z toho vyplývá, že nehraje roli pouze stranická příslušnost amerického prezidenta, ale také vztahy mezi stranami v Kongresu a prezidentským úřadem.

Podle výsledků studie Blindera a Watsona je jedním z důvodů, proč se ekonomice daří lépe za vlády demokratů, zlepšující se spotřebitelská důvěra. "Spotřebitelé očekávají rychlejší růst za demokratických prezidentů, a tak nakupují více zboží s vírou, že ekonomika poroste rychleji," vysvětlují autoři studie.

A není to zdaleka jen spotřebitelská důvěra. Když si budou firmy jistější, že bude vláda aktivně intervenovat za účelem stabilizace ekonomických fluktuací prostřednictvím měnové a fiskální politiky, budou ochotnější k dlouhodobým investicím. A ty jsou důležitým stavebním kamenem hospodářského růstu.

Určitou roli také hrají mezinárodní vztahy, obchodní kontrakty a zahraničních investice. Reálným nebezpečím pro ekonomiku je to, že prezident udělá něco hloupého (třeba něco, co vyvolá konflikt na Blízkém Východě a zvedne ceny ropy), což rozbouří mezinárodní vztahy.

Co dělat v případě další krize?

Nikdo nyní nedokáže odhadnout, kdy přijde další krize. Kdo ví, jaké bude zrovna složení Fedu a jak budou guvernéři reagovat. Nabízí se mnoho otázek. Dá Fed od další finanční krize ruce pryč, nebo bude opět výrazně intervenovat? Bude ochotný k dalšímu kvantitativnímu uvolňování? Pokud mu dojdou náboje jako během Velké recese, přispěchá na pomoc fiskální politika? A pokud ano, bude to prostřednictvím daňových úlev, nebo zvýšením vládních výdajů?

Jedno je jisté. Ať už bude prezidentem republikán nebo demokrat, vždy bude moci na tíživé podmínky reagovat různými způsoby. A bude milován (či milována) podle toho, jak zvolená opatření zafungují, i kdyby byla proti původnímu politickému přesvědčení.

Zdroj: The Fiscal Times