Bohatstvím se štěstí nedomůžete, ale bez štěstí budete bohatí jen stěží

Znáte to z fotbalu. Chlapík netrefí ze tří metrů prázdnou branku a po zápase řekne, že mu "chybělo štěstíčko", ačkoli všichni si o tom celém spíše myslí, že dotyčný je nemehlo. O týden později zavře tentýž mladý muž na půli hřiště oči, vší silou praští do balonu, ten podivně odskočí o drn a docela omylem zapadne do soupeřovy branky. Z nemehla je kanonýr a hrdina, protože, jak vás jistě neopomene upozornit, "bylo srdíčko". Jinými slovy, aniž by si toho byl vědom, je ochoten roli náhody přeceňovat nebo podceňovat podle toho, jak se mu to zrovna hodí do krámu. Problém je, že v tom náš nešťastný fotbalista není sám, děláme to tak (skoro) všichni.

Jedním z těch, kteří se tomuto běžnému lidskému nešvaru postavili, je Robert Frank, jednasedmdesátiletý ekonom z americké Cornell University. Před devíti lety k tomu také dostal mimořádně dobrý důvod. Takhle v sobotu po ránu hrál tenis, když v tom - lup! - jeho srdce zkratovalo. Dostal infarkt jako řemen, který přežije málokdo; bez trvalých následků to téměř nejde. Profesor Frank přesto dodnes chodí na kurty v Ithace a pinká, jako by se nechumelilo.

Záchranka za rohem

Jak to, ptáte se? Odpověď je jednoduchá - měl toho sobotního dopoledne neuvěřitelnou kliku. Těsně před tím, než na něj zlá chvíle přišla, se sotva pár set metrů od kurtů srazila dvě auta. Přijely k nim dvě záchranky, ale na místě se zjistilo, že naštěstí je zapotřebí pouze jedna. A právě v tu chvíli se na pohotovostní linku 911 dovolali Frankovi přátelé. Záchranka u něj byla do minuty. Za normálních okolností by musel čekat, než dorazí z osm kilometrů vzdáleného stanoviště; jeho šance by byly minimální. Měl zkrátka štěstí.

Od té doby mu to nedá spát. Jeho ekonomické vzdělání mu jaksi samo koncept náhody ze života vytěsňuje, ale Frank se nedal. Dobře věděl, že se o své přežití ten den nijak přímo nezasloužil. Lze samozřejmě právničit kolem toho, že žije ve vyspělé společnosti, v níž lze telefonicky přivolat sanitku a posádka sanitky je schopna v případě krize rychle a účinně zasáhnout. Ale pravda je taková, že to vše by Frankovi nebylo bez pořádného kusu štěstí nic platné.

Nepříčetný hněv

Frank se rozhodl, že to tak nenechá, a jal se vznikající hypotézu aplikovat v terénu nad jiném nebezpečném - v souvislosti s penězi. "Vyslovte v jedné větě slova štěstí a peníze a připravte se, že se stanete terčem nepříčetného hněvu," postěžoval si Frank reportérovi agentury Bloomberg, jenž s ním na celé téma obsáhle mluvil.

A skutečně. Když se americký prezident Barack Obama před několika lety rozmáchl rukou, aby ukázal na perfektně upravenou silnici, a vzkázal podnikatelům, že ačkoli jsou úspěšní, "tohle jste nepostavili vy", dostal se do šeredného průšvihu. Ve skutečnosti byl jen nešikovný, protože v souvislosti s jeho gestem bylo zjevné, jak inkriminovanou větu myslel. Že i úspěšný businessman staví na tom, co je dílem práce společné, například na infrastruktuře; ale nic naplat, z pouhého přepisu žádná gesta vidět nebyla a konzervativní odpůrci si prezidenta pěkně podali. Nedoceňuje ducha americké podnikavosti, říkali. Představa, že jejich úspěch může být i dílem něčeho jiného než pouze jejich píle, nadání a vytrvalosti, jim připadala urážlivá.

Frank se rozhodl tuto sebejistotu nahlodat. Sepsal proto knihu - napůl paměti, napůl akademickou studii - s názvem Success and Luck: Good Fortune and the Myth of Meritocracy, v níž se snaží vstup jinak obtížně uchopitelného konceptu štěstí (ve smyslu náhody) do našich životů kvantifikovat. Výsledek je přinejmenším pozoruhodný. Došel k závěru, že by všem lidem prospělo, kdyby si uvědomili, do jaké míry se štěstí podílí na jejich (ne)úspěchu.

Nejen klika

Nezastává přitom extrémní názor, že nic než náhoda světu nevládne. Neříká, že Bill Gates a Warren Buffett jsou prostě strašní klikaři. "Je jasné, že většina zjevných vítězů na trhu jsou lidé nadprůměrně nadaní i pracovití," píše. Naopak, víra ve vlastní schopnosti bývá rozhodující složkou podnikatelského úspěchu.

Ale to ještě neznamená, že štěstí nehraje roli. Problém je v tom, že když se věci daří a námi vystřelené míče se trefují do šibenice, málokoho napadne připsat kousek zásluhy právě náhodě. Zato statistika se v tomto případě nejspíše nemýlí. Minimálně v profesionálních severoamerických soutěžích v ledním hokeji se disproporcionálně mnoho hráčů (40 %) se narodilo v prvních čtvrtletích (Wayne Gretzky 26. ledna, Jaromír Jágr 15. února), kdežto jen 10 % v posledních kvartálech svých ročníků. Proč to? Uzávěrka pro vstup do jednotlivých věkových kategorií je dána prvním lednem, takže lednoví malí hokejisté jsou mezi kolegy nejstarší a od útlého věku jsou zvyklí, že nesou odpovědnost; naopak říjnoví až prosincoví kluci jsou nejmladší a v počáteční fázi kariéry znevýhodnění.

Podobně je tomu mezi generálními řediteli korporací - v červenci a srpnu se jich (ve vzorku, který Frank zkoumal) narodilo o třetinu méně než průměr. Opět v tom lze vidět fakt, že žáci narození v těchto měsících jsou ve třídách zpravidla mezi nejmladšími. Datum narození je přitom jistě faktorem, jejž neovlivníte ani sebevětší pílí.

Vítěz bere vše

Budiž. Frank však tvrdí, že mnoho odvětví amerického byznysu se stále více podobá sportovnímu modelu, podle kterého vítěz bere vše; několik špičkových jednotlivců slízne veškerou smetanu. Vzniká tak situace, za níž miliony lidí soupeří o jedinou trofej. Vítěz pak je odměněn mnohonásobně štědřeji než všichni ostatní dohromady.

Frank uvádí příklad lokálního daňového účetního, jenž byl po léta zvyklý soupeřit o práci se svými stejně lokálními kolegy - konkurenty. S příchodem internetu však najednou soupeří s velkými hráči na trhu, kteří si díky velikosti mohou dovolit nižší marži; jeho šance získat práci se tak razantně snížila.

Aby dokázal rostoucí vliv štěstěny na živobytí takových malých hráčů, sestrojil Frank pokus, při němž tisíc účastníků dostalo přidělen určitý počet bodů podle svých individuálních schopností. V takto zjednodušeném případě vyhraje pomyslnou zakázku vždy ten nejschopnější. Když však k bodovému ocenění schopností přibylo bodové hodnocení namátkově rozdělené šťastné náhody, najednou vítězilo jen 22 % nejschopnějších. Při hypotetické účasti 100 tisíc respondentů se číslo zmenšuje až na 6 %. Meritokracie? Nenechte se vysmát.

Podle Franka je jediným řešením, které by tento problém zmírňovalo, vkládat více peněz do projektů, o nichž víme, že přinášejí užitek všem, například do infrastruktury. "Jezdili byste raději po dobré silnici v autě za 150 tisíc dolarů, nebo na mizerné silnici v autě za 300 tisíc?" klade si ošemetnou otázku.

Člověk jako los

Taková strategie by omezila poziční "závody ve zbrojení", jejichž populárním příkladem jsou losové. Ti si nechávají narůst obrovská paroží, aby odrazili konkurenci z vlastních řad. Jsou tím však kolektivně znevýhodněni - kdyby se dohodli na tom, že budou mít paroží jen poloviční, bude se každému z nich lépe utíkat lesem před predátory. Jako druh na tom budou nesrovnatelně lépe než dosud; zbývá jen, aby se mezi sebou dohodli jeho jednotlivci.

Frank doufá, že taková dohoda je možná. Přejme jemu i sobě, ať má pravdu. Zbývá jen otázka, kolik z nás je skutečně ochotno nechlubit se gólem vstřeleným naslepo z padesáti metrů.

Zdroj: Bloomberg