Alternativy: Čím si také můžete pojistit klidný spánek?

Fyzické zlato: Zajištění pro případ dalšího monetárního kotrmelce nebo kolapsu ekonomiky

Zdeněk Kárník, expert na investice, Abros

Jednoznačnou výhodou fyzického zlata je to, že investor nenese riziko spojené s investováním přes prostředníka (banku, správce fondů). Takové riziko přitom již není žádná chiméra, vždyť v průběhu krize zkrachovaly nebo se do značných problémů dostaly i největší banky. Historie se navíc opakuje. Všichni králové, vlády a centrální banky okrajovali zlaťáky, snižovali obsah zlata, tiskli papírové peníze nebo emitovali elektronické měny. To vždy chvíli fungovalo, ale postupně fungovat přestalo. Přišla revoluce nebo turbulence, spousta lidí zchudla, ale přesto po čase vše začalo nanovo.

Nákup zlata vlastně ani klasickou investicí ve smyslu, jak o ní mluví například experti z bank, není. Zlato v podstatě nic nevynáší, ale také nic neztrácí. Jeho hlavní vlastností je to, že si po staletí uchovává v podstatě stejnou kupní sílu. Za unci zlata si pořídíte zhruba totéž jako v době panování Alžběty I., tedy měsíc skromného živobytí nebo slušné oblečení; ne o moc více, ale ani ne o moc méně.

Co se podílu v investičním portfoliu týče, když vyjdeme z toho, proč se zlato kupuje – jde o pojistku pro případ, že se všechny tradiční investiční nástroje dostanou do problémů –, viděl bych to na nějakých 5 až 10 %. Je-li investor movitější, radil bych mu ten podíl snížit až na dolní hranici; přece jen platí, že zlato žádný výnos nenabízí, jeho držení zajistí "jen" klidnější spaní. Na druhou stranu si myslím, že by měl mít investor v portfoliu minimálně nějakých 10 až 20 uncí, aby vznikla záloha, která stojí za řeč.

Umění: Sázka na trvalé krásno, která nechá vydělat i potěší smysly

Mária Gálová, ředitelka české pobočky aukční síně Dorotheum

Hranice mezi sběratelstvím a investováním je velice jemná, obě kategorie se prolínají. Každý sběratel je v jistém smyslu i investorem, i když nekupuje umělecké předměty jen se záměrem zhodnotit peníze, ale zajímá ho i umělecká hodnota. Dalo by se proto říci, že sběratelé nakupují spíše srdcem, zatímco investoři hlavou. Sběratelé se navíc pohybují na trhu s uměním kontinuálně, tedy bez ohledu na vývoj ekonomických křivek a geopolitické změny. Investoři na trh s uměním vstupují sporadicky, ve specifických momentech, kdy vyhodnotí investice do umění v daném momentu jako výhodnější než investice do jiných komodit.

V případě fondů, které se orientují na umění, záleží na konkrétním subjektu a čase, kdy se jeho úspěšnost vyhodnocuje. Podílové fondy investující jen do umění fungují na jednoduchém principu – investor jim svěří prostředky (nějaký minimální vklad), načež často ani neví, co se nakupuje, co prodává, nezajímá ho cena jednotlivých předmětů; prostě jen sleduje výnosnost portfolia. Tento způsob investování vyhovuje tedy spíše těm, kdo hledají optimální zhodnocení prostředků, než zájemcům o umění. V této kategorii existuje ve světě několik velmi úspěšných fondů se zajímavými výnosy. Populární jsou přitom spíše mezi skupinami upřednostňujícími nižší míru rizika a dlouhodobější horizont zhodnocování.

Pokud chcete investovat do umění, platí v zásadě stejná pravidla jako v případě jiných druhů investic. Potřebujete především informace. Můžete se začít učit, což může trvat i několik let, nebo můžete zvolit alternativní cestu, tedy najít si důvěryhodného partnera. Já v této souvislosti doporučuji pořádně si zmapovat trh, najít aukční dům s interními zkušenými odborníky, s vlastní kamennou provozovnou pro případ jakýchkoli následných jednání, a také s určitou tradicí. Všechno ostatní je už otázka vlastní zkušenosti.

Větrné elektrárny: (Nejen) pro případ, že se člověk bude muset spolehout sám na sebe

Jiří Kašpar, majitel výrobce větrných elektráren Bohemia Wind

Vzhledem k rostoucím cenám energií a nedávné nestabilitě finančních trhů na celém světě očekávám zvýšený zájem o tento druh investic. Životnost malé větrné elektrárny je totiž minimálně dvacet let, což podle mě v kombinaci s tím, že je výroba energie v podstatě jistým zdrojem příjmů, tato zařízení předurčuje k tomu stát se populární investicí. Ostatně každý, kdo cestuje po Rakousku a Německu, dobře ví, kolik se tam točí větrníků. Velký růst zájmu o malé větrné elektrárny moderního typu ale není pouze doménou zemí na západ od nás, i na východě už v posledních několika letech začaly růst.

Elektřinu potřebují všichni. Je ale potřeba vzít v potaz, zda konkrétní zájemce disponuje potřebnými předpoklady pro investici do větrné elektrárny, konkrétně zda disponuje vhodnou lokalitou a je schopen zařízení zafinancovat. Ideální je pořídit si elektrárnu, která pokryje alespoň vlastní spotřebu, tedy zařízení s výkonem kolem 7,5 kW. Pochopitelně je možné přemýšlet i o mnohem vyšších výkonech, některé elektrárny v této kategorii nabízejí až 50 kW. Vše závisí na solventnosti investora, ale také – bohužel – na ochotě orgánů, které stavbu elektrárny musejí povolit. Ne všude totiž místní úřady nebo – paradoxně – odborníci na životní prostředí stavbu větrných elektráren nakonec posvětí.

Obecně lze říci, že se návratnost investice pohybuje mezi pěti a deseti lety. Do značné míry to závisí na rychlosti větru v lokalitě, kde investor hodlá elektrárnu provozovat. 7,5 kW lze v každém případě pořídit řádově za stovky tisíc korun. Je to cena za moderní technologie, které lze skutečně brát jako investici. Stále se totiž dají koupit také starší typy malých větrných elektráren, které bych spíše označil za hračku, ne za skutečná výrobní zařízení.