Dlužíme jen sami sobě. A co naše děti, pane Krugmane?

Teorie

V nominálním vyjádření je čistá hodnota všech finančních aktiv světa nula, protože ve skutečnosti mají čistou hodnotou jen aktiva nefinanční. Finanční aktiva ale samozřejmě neoceňujeme v nominální hodnotě, nýbrž v hodnotě tržní. Díky tomu má ekonomika obrovské kladné čisté bohatství, protože tržní hodnota mnoha finančních aktiv významně převyšuje jejich nominální hodnotu.

Krugman pracuje s teorií, že se světová aktiva a závazky vzájemně vyrovnávají. To je ale jen makroekonomická polopravda. Předpokladem je, že dlouhodobě aktiva i pasiva rostou. Když ekonomika posiluje a zvyšuje se produkce, mělo by tempo růstu reálného a finančního čistého bohatství do určité míry odpovídat rychlosti expanze rozvahy.

Vývoj se může obrátit jen v mimořádných případech. Idea, že se dluh agregátně splácí, je zavádějící. Dluh se totiž sice splácí v krátkodobém horizontu, ale v tom dlouhodobém dluhová kapacita narůstá rychleji, než ubývá dluh. Ve zdravé ekonomice, v níž lidem roste bohatství, by jednoduše měl dluh růst.

Neznamená to ovšem, že by dluh nevytvářel břemeno pro budoucí generace. Otázkou totiž není, zda bude dluh splacen. Ti, kteří argumentují, že dluh představuje finanční tlak na vládu, která může tisknout vlastní dluhopisy a měnu, se mýlí.

Bubliny

Klíčové je, zda bude dluh využit produktivně. Když si lidé například půjčují hromady peněz, aby spekulovali na neudržitelný nemovitostní boom, vznikne při dezagregaci úvěru spirála. Úvěrový boom popohání nemovitostní boom a ve chvíli, kdy se podkladové aktivum přestane zhodnocovat tempem růstu dluhu, nastane problém, dluhová bublina praskne a vyústí v mimořádný krizový stav, jaký jsme pozorovali posledních pět let.

Dlužili jsme sami sobě v tom smyslu, že soukromí hráči v důsledku úvěrové expanze drželi jak aktiva, tak závazky. Obojí znamenalo velké břemeno pro ekonomiku v následujících letech, protože to popohánělo neudržitelný dluhový flám, který musel nevyhnutelně skončit kocovinou.

Pro vládu agregátně platí, že její dluh není splácen. Ve zdravé ekonomice bychom měli očekávat, že vládní dluh poroste přiměřeně k růstu celého hospodářství (k uspokojování rostoucích potřeb soukromého sektoru bude zapotřebí více silnic, požárních zbrojnic, policejních stanic a podobně). To ale v žádném případě neznamená, že vládní dluh nemůže být využit způsobem, který povede k dezagregaci úvěru, a tedy ani to, že je nárůst vládního dluhu vždy dobrý, protože stejně "dlužíme jen sami sobě".

Komplexní problém

V produktivní ekonomice procházející procesem oddlužování může být nakonec více dluhu řešením oddlužení soukromého sektoru, protože zvýší příjmy a množství bezpečných finančních aktiv. Neplatí to ale pro všechna prostředí.

Američané jako by někdy zapomínali, že si užívají privilegií díky vysoce produktivní ekonomice a statutu USA jako emitenta rezervní měny. Zatímco větší vládní zadlužování bylo určitě správnou cestou v minulých letech, nelze říci, že je přínosné vždy. V nevhodném prostředí se zvyšování vládního zadlužení stane břemenem pro budoucí generace v tom smyslu, že bude jednou potřeba celkový výstup rozředit vysokou inflací, což povede k nižší průměrné životní úrovni.

Ano, dlužíme sami sobě. Ale příběh je mnohem komplexnější a měli bychom být opatrní ve vyvozování toho, že vládní a soukromý dluh nebude nikdy břemenem pro budoucí generace.

Zdroj: Pragmatic Capitalism