Upracovaný svět jako smutná realita současnosti

Průzkumy veřejného zdraví v USA odhalily, že ti, kteří mají šanci uspět na současném pracovním trhu, tvoří stále užší část americké společnosti. Jde převážně o mladé lidi, kteří jsou zdraví a bezdětní. Firmy samozřejmě takovéto zaměstnance upřednostňují (ale jen do doby, než onemocní nebo založí rodinu).

Tento model honby za výkonností za každou cenu ale vede k mnoha patologickým sociálním jevům. Společnost se okrádá o talenty, snižuje se míra porodnosti a zaměstnance postihují deprese a syndrom vyhoření.

Nucená volba aneb Jak vyspělá společnost přichází o matky

V Americe se podařilo rozvinout talent u žen jako nikde jinde na světě. Ve výsledcích dívky běžně předstihují chlapce jak na středních školách a univerzitách, tak v rámci postgraduálních studií. Svoji pracovní kariéru také začínají s vyšším mzdovým ohodnocením. Pak ale dochází ke zvratu - ženám se nedaří pronikat do prestižnějších funkcí, polovina jich zůstane na vstupní pozici a jen 10-20 % z nich postoupí do vrcholného managementu.

Skloubit kariéru s rodinou je na dobře placených místech téměř utopie. Nároky na práci se zvýšily natolik, že dosáhnout úspěchu na obou frontách zároveň (v kariéře a rodinném životě) je takřka nemožné, nehledě na ambice, sebevědomí nebo obětavého partnera, který je ochoten rodičovské povinnosti sdílet.

Řada žen, které úspěšně odstartovaly kariéru, se s přibývajícím věkem a myšlenkami na založení vlastní rodiny dostává do prekérní situace. Neodvažuje se požádat v práci o volnější podmínky, které by umožnily skloubit kariéru s rodinou.

Jakmile začnou ženy rodit děti, mohou si v současné společnosti o velké kariéře nechat jen zdát. Což je paradox, protože u mužů-manažerů dochází v průměru s každým dalším dítětem k povýšení.

Socioložka Pamela Stone nazývá tento fenomén ve své knize Opting Out? Why Women Really Quit Careers and Head Home nucenou volbou. Současná praxe, kdy většinou prosba o práci na částečný úvazek skončí vyhazovem nebo přesunem na neatraktivní pozici, vede i ty nejambicióznější ženy buď k rezignaci na mateřství, nebo k odchodu ze světa pracujících.

Na ekonomiku to má dva negativní dopady. V prvním případě vede honba za výkonností k poklesu porodnosti a stárnutí obyvatelstva (protože když si ženy nemohou dovolit péči o děti, preventivně si ani žádné nepořizují). V druhém pak korporátní svět zbytečně přichází o talentované ženy. Amerika je se svým systémem postaveným na výkonnosti možná světovou jedničkou v dnešní době, ale přestane být za pár let, kdy jí zásoba mladých talentů vlivem eliminace matek dojde.

Problém je nejpalčivější u těch nejméně vydělávajících, kteří na péči o děti nebo o nemohoucí rodiče nemají. Když je dítě nemocné, jsou prázdniny nebo rodiče musí odvézt své rodiče do nemocnice, koledují si v práci s požadavkem na neplacené volno doslova o vyhazov. Ztráta zaměstnání roztočí nebezpečnou spirálu chudoby, protože flexibilnější pracovní doby lze docílit leda v rámci špatně placené brigády. Peníze potřebné na najmutí profesionální péče o děti nebo rodiče na nich nelze vydělat.

Rigidní pojetí práce

Není to ale problém žen, nýbrž zastaralého a nefunkčního systému práce, který preferuje kvantitu (odpracovaných hodin) nad kvalitou (odvedené práce). Za stejnou práci by měla zaměstnancům náležet rovnocenná odměna, nehledě na podmínky, za jakých ji kdo odvedl (doma vs. v kanceláři, v noci vs. v běžné pracovní době).

Práce je ale bohužel stále vnímána jako něco, co lze dělat pouze v kanceláři (nebo na jiném fixním pracovišti), a to v čase mezi 8. a 18. hodinou. Zvláště v případě kancelářských zaměstnání často zcela postrádá smysl, proč je v době digitálních médií a cloudových řešení nutné dojíždět ke stolnímu počítači v open spacu.

Dosavadní systém pracovišť byl navržen pro éru "Mad Men", v níž se předpokládalo, že bude v rodině jeden partner zajišťovat výdělek a druhý za tyto vydělané peníze poskytovat péči o děti nebo nemocné rodiče. Moderní rodina se už od základů změnila, pracovní trh nikoli.

Jsme v přechodném stádiu společnosti, v němž jsou oba partneři odpovědní za vydělávání peněz, ale zpravidla jen žena za zajištění péče o blízké. Zaměstnání si tak dnešní mladí volí hlavně podle toho, zda jsou spíše ambiciózními kariéristy, nebo pečovateli.

Spojí muži i ženy síly?

Poslední dobou stále větší měrou žádají o rodičovskou dovolenou otcové. Podle Families and Work Institute jen třetina zaměstnaných mužů mileniánů preferuje tradiční genderové vzorce.

Inovace v chápání práce se začínají objevovat u některých technologických společností, protože ty si musejí obzvláště zakládat na tom, aby si udržely největší talenty.

Ale i kdyby muži a ženy spojili síly a požadovali reformu pracovního trhu, budou poměrně bezmocní, dokud se ke konceptu nepřipojí všechny firmy. Vždy se totiž najde jedna, která bude schopna snížit cenu (a tím zvýšit konkurenceschopnost) díky bezdětným workoholikům, které po jejich vyhoření pravidelně nahrazuje mladšími exempláři.

A nejen to. I kdyby celá země zreformovala v tomto duchu systém práce, v globálním kontextu nebude konkurenceschopná do doby, než z trhu zmizí všechny extrémně konkurenční materiálně založené země.

Byznys je v současném světě tvrdý. Světová konkurence se zostřuje a zaměstnanci, kterým práci omezuje osobní život, zůstávají stranou. V budoucnosti se na tom pravděpodobně nic nezmění. Proti systémům sociálního blahobytu ve vyspělých zemích budou mít stále konkurenčně navrch neregulované systémy rozvojových zemí, kde je lidem umožněno pracovat tolik hodin, kolik vydrží.

Jak ve společnosti obnovit systém péče?

Řešením neudržitelného socioekonomického vývoje je najít efektivní způsob, jak vybudovat infrastrukturu péče. Jeden systém už tu byl, ale zkolaboval. Byl to ten, v němž byla péče na bedrech žen v domácnosti, vyňatých z pracovního procesu.

Co by problém řešilo?

• Kvalitní a dostupná péče o děti a seniory;
• zákonné právo na částečný úvazek nebo flexibilní pracovní dobu;
• větší investice do systému mateřských škol;
• systém ochrany pro pracující (nastávající) matky;
• vyšší prestiž a lepší vzdělávací systém pro profesionální pečovatele;
• komunitní struktury pro seniory (aby mohli co nejdéle zůstat doma);
• reformované učební plány do škol, které splňují požadavky digitálního věku, ne zemědělské společnosti.

Změny v zákonech ale požadují i širší změnu kultury. Kdybychom si více vážili péče o blízké, nehodnotili bychom čas trávený s nimi jako černou kaňku v životopise. A začali se starat o rodinu stejně dobře (a snad i lépe), jako se dnes staráme o peníze.

Zdroj: New York Times