Kdo (ne)může za vysokou inflaci aneb Jak si české domácnosti vytiskly spoustu peněz

První směr je triviální. Kdyby český spotřebitel proti zdražování více bojoval (méně utrácel, více hledal levnější alternativy, více jezdil nakupovat za hranice), inflace by byla nižší. Tohle obvinění je samozřejmě trochu nefér, protože přinejmenším v některých oborech (potraviny, bydlení a podobně) svou spotřebu pod určitou minimální úroveň snížit nebo do zahraničí přesunout nemůžeme.

Je tu ale i druhý směr, ve kterém si za drahotu můžou domácnosti samy. Jak víme přinejmenším už od dob slovutného nobelisty Miltona Friedmana, inflace je důsledkem příliš velkého množství peněz v ekonomice. A české domácnosti si zejména v době pandemie a krátce po ní vytvořily velké množství peněz. Možná příliš velké.

Ano, čtete správně – české domácnosti si vytvořily velké množství peněz. Peníze totiž vznikají nikoli rozhodnutím centrálních bank, nýbrž dohodou kterékoli domácnosti – nebo firmy – s bankou o tom, že jí banka poskytne úvěr. Peníze, které na základě nově poskytnutého úvěru banka připíše dlužníkovi na jeho účet, jsou (nově zrozenými) penězi. Počítají se, jako jakékoli jiné peníze na bankovních účtech (a v hotovosti v rukou firem a domácností), do peněžní zásoby, tedy do palebné síly, kterou můžou bankovní klienti použít pro své utrácení.

(Mimochodem, pokud vám peníze půjčí nebankovní poskytovatel úvěrů, zastavárna nebo třeba kamarád, o zbrusu nové peníze nejde. Jsou to už dříve vzniklé peníze, které váš věřitel jen přesunul ze svého účtu v bance nebo ze své peněženky.)

Poskytnutí úvěru se dá označit jako porod peněz, kde šťastnou maminkou je banka, která úvěr poskytla, a šťastným tatínkem klient, který o úvěr banku žádal. Paralela s porodem je sice možná roztomilá, ale o to syrovější je pak její uplatnění v opačném případě – splácením úvěru peníze naopak zabíjíme, ničíme.

A české domácnosti si – ve spolupráci s bankami – vytvořily v posledních letech obří množství nových peněz tím, že si nabraly obří objem úvěrů. Nebylo to ani tak tradiční cestou spotřebitelských úvěrů (růst jejich objemu se v nedávné minulosti příliš nezměnil), hlavní část nebývalého přívalu peněz si domácnosti zajistily skrze horečku na poli hypoték.

Od poloviny roku 2020 do konce roku 2021 se objem hypoték zvýšil celkem o dobrých 215 miliard korun, což je o polovinu více, než by odpovídalo "normálu" z let 2016-2019. Těch nadnormálních více než 70 miliard nových korun šlo převážně do rukou jiných domácností, které nemovitosti prodaly, a jejich spotřebitelská síla tak zřetelně narostla.

Rozhodování bank a jejich klientů o tom, kolik úvěrů bude poskytnuto (splaceno), a tedy kolik peněz vznikne (zanikne), se ale pochopitelně neděje jen tak podle jejich momentální libovůle. Je zásadně ovlivňováno úrokovými sazbami, a tedy měnovou politikou centrální banky.

A pokud tedy jako jednu z příčin současné vysoké české inflace uznáme velký objem nových úvěrů v posledních letech, bezprostředním viníkem jsou sice banky a jejich klienti, ale tím skutečným pachatelem v pozadí je Česká národní banka, která – viděno zpětně – snížila po příchodu pandemie úrokové sazby možná zbytečně nízko a možná je po odeznění pandemie měla zvyšovat ještě dříve a rychleji, než tomu bylo ve skutečnosti.