Co před námi tají centrální banky?

Koncentrování se na jediný cíl, jímž byla inflace, začalo pravděpodobně s nástupem Paula Volckera do funkce šéfa Fedu v roce 1979. I když už tehdy byla jedním z cílů plná zaměstnanost, až do roku 2008 byla tato druhá podmínka prakticky ignorována, protože 2% inflace zvládala řešit i tento problém.

V roce 2008 se to všechno trochu zvrtlo. Fed byl stále posedlý stabilizací cen a ignoroval poslání centrálních bank z minulosti, které se snažily o stabilizaci celého finančního systému. Kritiků tohoto cílování inflace bylo málo a Fed sám oponoval, že stabilita finančního systému je úlohou regulace, ne monetární politiky. Namísto zpochybnění cílování inflace naopak ještě zdůraznil její význam tím, že nastavil cíl poměrně explicitně na 2 %, což předtím nebylo zvykem.

Cíl růstu HDP

Pak se objevili zastánci cílování růstu nominálního HDP. Jejich argumentem bylo, aby se Fed snažil dosáhnout určité úrovně růstu HDP, ttedy vývoje reálného HDP i inflace. Příkladem mohlo být cílování nominálního HDP na 4 %. Za reálně udržitelný růst HDP byl považován 2% růst v kombinaci s 2% inflací, tedy dohromady zmíněný 4% růst nominálního HDP (zjednodušeně řečeno).

Tento přístup měl několik výhod. V dobách, kdy se ekonomice dařilo, třeba v době technologické bubliny nebo před hypoteční krizí, mohl Fed zvyšovat sazby, až dokud inflace neklesla pod 2 %. To mělo zchladit Wall Street a omezit dopady krachů, které následovaly. A ve špatných časech se to mělo hodit také - kdyby růst HDP klesl například k nule, Fed by musel podporovat ekonomiku tak, aby míra inflace dosáhla 4 %. Očekávání růstu inflace by vedlo ke zvýšené spotřebě a pomohlo ekonomice. Ani tento přístup ale neprošel, protože byl příliš komplexní, omezování růstu by Fedu patrně k popularitě nedopomohlo.

Zařiďme vyšší inflaci!

Nyní přichází další vylepšení, které je méně radikální, a proto také politicky průchodnější. Tento přístup sice schvaluje cílování inflace, ale 2 % jsou mu málo. Poprvé s touto myšlenkou přišel MMF a letos v polovině srpna to John Williams, šéf sanfranciského Fedu, ještě trochu vylepšil.

Otázkou je, zda bude posunutí inflačního cíle (například z dvou na čtyři procenta stát za to. Fed určitě bude mít větší prostor na boj s problémovou ekonomikou. Centrální banka stanovuje svou úvěrovou sazbu na úrovni, která odráží odpovídající "reálnou" úrokovou sazbu plus inflaci. V případě, že reálná sazba bude 3 % a inflace 2 %, úvěrová sazba bude 5 %. Když pak zvýší Fed inflační cíl na 4 %, při stejných ekonomických podmínkách se zvedne úvěrová sazba na 7 %. A čím vyšší je nominální sazba, tím má Fed větší prostor v případě recese a nebude se muset uchylovat k experimentům, jako je kvantitativní uvolňování.

Podobný krok ale může mít ještě jeden zajímavý důsledek. Ukázalo by se, že 2% inflační cíl není tak důležitý, jak se dnes centrální banky snaží trhu namluvit. Namísto dvou procent to klidně mohou být procenta tři. A najednou je jasné, že je celá politika centrálních bank spíše o improvizaci než o vědě.

Zdroj: Washington Post