Expert: Svět se rozpadne na sféry vlivu. (Nejen) v Asii kvůli tomu poroste napětí

Mocnosti na prahu roku 2017

V otázce moci na globální scéně musíme reflektovat dvě roviny. Ta první je ekonomická, kde vidíme stále velice silnou Ameriku a sílící Čínu. To jsou dva hlavní aktéři, kteří v následujících deseti letech budou ovlivňovat podobu světa. Růst Číny a s ním související změna vah v této rovině jsou dramatické. Neméně dramatický či zajímavý je vývoj ve druhé rovině, kterou je takzvaná tvrdá síla.

Iluze nastávající bipolarity

Mnozí experti s poukazem na pozice USA a Číny mluví o nadcházející bipolaritě. Já bych byl v tomto ohledu opatrný, protože vojenská rovina, kde se odehrává vlastní mocenské soupeření, a to ne nutně formou války, ale třeba cestou závodů ve zbrojení a podobně, je roztříštěna do jednotlivých regionů. V ekonomickém smyslu nás sice možná čeká bipolarita, významnější ale bude rozpad světa do regionálních zón, ve kterých budou hrát hlavní roli lokální mocnosti. V případě jihovýchodní Asie nebo východní Asie kupříkladu již nyní lze vidět dominantní Čínu a další aktéry (včetně USA), kteří se snaží zastavit její nástup. To bude pokračovat, respektive se prohlubovat.

Blízkovýchodní soudek s prachem a ti druzí

Blízký východ je momentálně, alespoň z evropského pohledu, nejvýznamnějším globálním bojištěm. Další takové nenajdeme, alespoň na první pohled to tak vypadá. Otázka je, zda to není příliš optimistické, jestli nám hned druhý pohled neodhalí něco jiného. Nevím, zda již letos, ale dlouhodobě lze počítat s postupnou militarizací v jihovýchodní Asii, čímž se dostáváme k Číně. Ono hned nepůjde o reálný konflikt, ale napětí se bude výrazně stupňovat. Přitom konflikt v této oblasti by měl globálně mnohem větší dopad než konflikt v Latinské Americe nebo v Africe, kde k nim nepochybně bude docházet.

Subsaharská Afrika – daleká i blízká

V současném globalizovaném světě má určitě smysl upřít pozornost i na oblasti subsaharské Afriky a jim podobné, nebo je přinejmenším nepřehlížet. Otázka je, nakolik jsme schopni dění v těchto oblastech ovlivnit. To je první problém. Další je pak spjat s otázkou, nakolik je to pro nás vůbec priorita. Reálně vzato, pro Česko ne, to je spíše otázka pro velké evropské země, které s tím reálně mohou něco dělat. Určitě má smysl se v této souvislosti zamyslet i nad tím, zda je to skutečně tak, že když dáme několik miliard na vojenskou, ekonomickou nebo potravinovou pomoc, vyřešíme nebo pomůžeme řešit nějaký problém. Nevím, v tomto směru jsem lehce skeptický.

(Česká) kapka v moři globální nejistoty

Česko je malý stát, má velice omezené kapacity. Bylo by dokonce možné říci, že naše vojenské kapacity jsou ještě slabší, než jakým by odpovídala naše hospodářská situace. To oprávněně vyvolává nejistotu. Pro Česko nemá smysl budovat nějaké výrazné expediční kapacity, protože to nakonec bude vždy o našich spojencích, pokud nějaké budeme mít. Spíše bychom se měli zaměřit na otázku obrany bližšího teritoria, tedy nejen sebe, ale třeba i Polska a podobně, protože tam leží naše hlavní zájmy. Kupříkladu aktivity našeho letectva v Pobaltí a na Islandu jsou vhodné a užitečné z pohledu NATO, pokud by ale tato aliance neexistovala, nebyli bychom schopni Pobaltí nijak reálně pomoci, stejně jako Islandu.