KONTEXT: Co nás (ne)příjemně překvapí aneb 5 systémových rizik na obzoru

Michal Parízek (Univerzita Karlova): Globální řád se rozpadá, bez pravidel by bylo hůře

I když je situace (a výhled) globálních hospodářských institucí problematická, je nám lépe s nimi než bez nich. Mementem v tomto smyslu jsou historické okamžiky, kdy si někteří hráči začali vynucovat věci silou, jako když si Mexiko nebo Egypt v 19. století nemohly dovolit splácet závazky a přišla vojenská intervence.

Obecněji je potřeba se v tomto kontextu zamyslet nad tím, jak posuzovat fungování mezinárodních organizací. Mnozí se totiž mylně domnívají, že když není svět úplně v pořádku, selhávají. Tak to není, ony jsou schopny dělat jen tolik, kolik jim dovolí nejmocnější členské státy.

Přitom představa, že v současném světě může jedna mocnost přijít a dominovat, je mylná. Máme tu tři mocenská centra – USA, Čínu a v neposlední řadě EU. V případě unie se v našem veřejném prostoru neustále mluví o tom, jak upadá, jak je v krizi, ale ona stále je jedním z nejvýznamnějších aktérů. A pokud se tyto tři mocnosti nedokáží dohodnout, globální ekonomické instituce nemohou dělat vůbec nic.

Michal Mejstřík (Mezinárodní obchodní komora): Bude z EU skanzen? Rozhodne Němec

Většina českého exportu míří na evropský trh, budoucnost EU je tedy pro nás klíčová. Riziko přitom tkví v tom, že by Evropa mohla skončit jako "sociální skanzen". Přehnaný důraz na sociální aspekty totiž může zastavit rozvoj.

Řada evropských zemí se nicméně poučila z historie, respektive s tímto vědomím pracuje, jak potvrzují mimo jiné německé Hartzovy reformy. Stejně tak se například i nový francouzský prezident Macron snaží najít řešení některých problémů. A bude to mít těžké, protože narazí na 35hodinový pracovní týden a nejrůznější sociální úlevy, které se v zemi zavedly v posledních letech.

Pozitivním příkladem a ukázkou evropské konkurenceschopnosti je v tomto smyslu Německo, a i proto bude důležitý výsledek podzimních celoněmeckých voleb. Pokud by Evropa skutečně začala ztrácet a bylo by potřeba se orientovat na neevropské trhy, je potřeba připomenout, že mnozí čeští exportéři nezkoumají cílové teritorium, nepoužívají dostupné nástroje a nezvládají elementární obchodní techniky.

Ivan Pilip (ekonom): Eurozóna se stává (zdravým) jádrem. Buďme "in", ne na periferii!

Nejen v důsledku krize se objevil plán na prohloubení a dokončení eurozóny do roku 2025, který počítá s finanční unií. Jeho součástí jsou i takové věci jako autonomní rozpočet pro členské země a "ministr financí" eurozóny.

To by pro Česko, třetí nejvyspělejší zemi mezi nečleny eurozóny, znamenalo konec nebo výrazné omezení koheze, zjednodušeně části peněz z unie. Přitom se po skončení stávajícího období v roce 2020 dá předpokládat výrazné snižování podílu dotací pro Česko a další země v regionu, což je dáno celkovým objemem peněz, počtem zemí, výší příjmů a tak dále.

Pokud se tedy nic nezmění, pokud nepřijmeme euro, budeme ekonomicky ztrácet. K tomu je potřeba přičíst i premisu, že by Česko mělo být u diskuzí o budoucí podobě eurozóny prostě proto, že jsou některé varianty pro nás lepší a jiné horší. Rozhodně to není tak, že bychom jako členové eurozóny neměli možnost ovlivnit, který scénář v té které věci bude vybrán. No a je nabíledni, že eurozóna bude jádrem EU, takže pokud v ní nebudeme, dostaneme se na periferii.

Michal Skořepa (Česká spořitelna): Stinné stránky spojené Evropy aneb Síla zvítězí

V rámci Evropy se klade důraz na to, aby si členské státy řešily problémy samy. Jen v případě, že to nezvládnou, by měly jít za evropskými institucemi. Podobně jako v Řecku ale nakonec může převládnout vyšší zájem. V Řecku měly německé a francouzské banky expozici a o své zájmy nechtěly přijít, jejich domácí vlády je chtěly uchránit také. Proto se významná část původně soukromých dluhů přesunula na úroveň eurozóny.

Něco podobného můžeme zažít znovu, což vychází z logiky politické ekonomie – ti silnější nakonec vždy tahají za delší konec provazu. Na jednu stranu tedy teoreticky existují pojistky, které by umožnily ekonomicky a politicky malým státům bránit se vlivu a moci velkých států a bank. Pokud má například skupina potíže, ale určitá část je v pořádku (například česká dcera zahraniční mateřské banky), měla by pomoc od dcery k matce putovat jen v případě, že to dceru nepoškodí a že s tím souhlasí. Je ale otázka, jak to bude vypadat v praxi.

Petr Dvořák (VŠE): Nůžky mezi prací a kapitálem se rozevírají, hrozí opakování krize

V důsledku měnové politiky se rozevřely nůžky mezi těmi, kteří jsou odkázáni na příjem, a vlastníky kapitálu. To je klíčový problém. Schopnost se s ním vyrovnat bude nesmírně důležitý nejen pro vývoj ekonomiky, ale i pro politickou stabilitu. Standardní recepty ale ne(za)fungují. Platí to, zjednodušeně řečeno, jak o pravicovém náhledu opírajícím se o nižší daně, snahu nedělat populistická opatření a tak dále, tak o klasických levicových doporučeních.

Ve výsledku pak stále více peněz plyne na stranu kapitálu. Dobře je to patrné na trhu s bydlením, kde máme na jedné straně rostoucí ceny nemovitostí, ale na straně druhé (neodpovídající) úroveň mezd. Pokračující rozevírání nůžek mezi cenami bydlení a mzdami by přitom bylo potenciálně velkou hrozbou, schopnost splácet hypoteční úvěry by totiž byla do budoucna omezená, a mohla by se tak projevit podobně jako v nedávné minulosti.