Americký dluhový strop: Hodiny tikají nebezpečně nahlas
Když bylo v létě 2011 "za pět minut dvanáct" schváleno zvýšení dluhového stropu, Amerika i celý svět si oddechly (i když handrkování o dluhu nakonec Spojené státy stálo nejvyšší rating). Důvod k oslavám to ovšem nebyl, problém se jen odsunul do budoucna. Protože "dluhová superkomise" nepřišla v listopadovém termínu na lepší způsob redukce výdajů, 1. ledna 2013 mají nastoupit automatické škrty.
Během prezidentské kampaně nechtějí američtí politici o utahování opasků ani slyšet. Stav veřejných financí je ovšem vážný, pokud vláda do ledna 2013 "nehne prstem", přijdou automatické škrty a ukončení daňových výhod. To by mohlo totálně udusit ekonomické oživení.
Pokud by se naopak Kongresu podařilo odložit důležitá rozhodnutí a úspory na později, Amerika by mohla dopadnout ještě hůře. Nejenže by neudržitelné dluhové břemeno přesunula budoucím generacím, ale trhy by mohly zpozornět a vyhodnotit situaci tak, že USA nejsou schopny dostat deficity pod kontrolu.
Ztráta kredibility by záhy přinesla trest od dluhopisových trhů v podobě zvýšených výnosů amerických státních dluhopisů. Na tento scénář zřejmě sebevědomá Amerika, užívající si zatím rekordně nízkých úroků, zatím ani nepomyslela. Jen si představte, jak by obsluhu 11bilionového veřejného dluhu zdražilo byť menší zvýšení výnosů.
Nízké výnosy amerických státních dluhopisů přitom závisejí jen na hodnocení trhu, kde se úroková míra vytváří podle vnímaného rizika. Během krizí jsme se ovšem přesvědčili, že jsou trhy vrtošivé a dokáží ze dne na den změnit svůj pohled na věc.
Ale zpět k americkým veřejným financím. Politiky čeká výběr mezi dvěma možnostmi, jednou špatnou a druhou ještě horší. Slibovaný věrohodný dlouhodobý plán na oddlužení není ještě ani na papíře. Možná se není čemu divit, že se americká vláda úsporám a zvyšování daní zatím tak vyhýbá – vidí příklad Evropy, kde restriktivní fiskální politika zastavila oživení a vtáhla některé ekonomiky do recese.
Kde hledat rezervy?
Bushovy daňové výhody zavedené v době, kdy USA hospodařily s přebytkem, jsou jedním z důvodů chronického převisu výdajů nad příjmy. Ještě nákladnější jsou vládní programy jako Medicare, Medicaid, sociální pojištění, benefity pro veterány, penze a další. A k tomu ještě přičtěme ekonomické stimuly, které mají působit dočasně ("nakopnout" ekonomiku, aby pak bylo možné "šlápnout na brzdu").
Jenomže pokud vláda nevymyslí dlouhodobý plán pozvolného snižování zadlužení, opatření naplánovaná na 1. ledna 2013 (automatické škrty, ukončení daňových úlev a rozšířených dávek v nezaměstnanosti) způsobí, že bude brzda sešlápnuta příliš zběsile a příliš brzy. Podle odhadů by tato fiskální restrikce připravila růst amerického HDP o 2,8 procentního bodu, což by znamenalo výslednou míru růstu jen lehce nad nulou.
Kongres s největší pravděpodobností zvolí cestu menšího odporu: zmírní naplánované automatické škrty tak, že některá zvýhodnění zanechá, aby negativní dopad na HDP byl maximálně jednoprocentní. Přesto asi nelze očekávat, že by šlo o dokonale promyšlenou strategii (jak nejefektivněji ušetřit při zachování co největšího prostoru pro růst), ale o "narychlo upečený" politický kompromis.
Stejně jako loni v létě vyvolá debata o dluhovém stropu na konci roku celosvětový humbuk, pravděpodobně naruší korporátní i spotřebitelskou důvěru a "zabrnká na nervy" investorů. Za dramatických podmínek bude nakonec horko těžko dosaženo dohody a všichni si zase (na čas) oddechnou.
Mimochodem, když mluvíme o dluhovém stropu, překročení jeho úrovně bude hrozit koncem tohoto nebo začátkem příštího roku – tedy ve stejném období, kdy bude potřeba jednat o automatických škrtech.
Radikální škrty, nebo raději žádné?
Každý ekonom potvrdí, že provádět restriktivní politiku v době, kdy ekonomika operuje pod potenciálním růstem, je cesta do pekel. Příklady periferních ekonomik Evropy mluví za vše.
Dlouho odkládané škrty, které je pak nutné provádět v dobách, kdy se hospodářství nedaří, si vyberou krutou daň na dlouhodobém růstu, zaměstnanosti (nezaměstnaní vzdají hledání práce a ztratí zkušenosti) a investicích do budoucího zvyšování produktivity. Země se pak ze začarovaného dluhového kruhu může zotavovat i několik desetiletí.
Jak skloubit potřebu oddlužování s udržením ekonomiky v dobré kondici?
Vhodně investované vládní výdaje nebo daňové úlevy se v budoucnu mohou zaplatit samy formou zvýšení daňových příjmů.
Pro rok 2013 nejspíš americká vláda zvolí zlatou střední cestu mezi extrémními a žádnými škrty. Lepším řešením by však byl promyšlený dlouhodobý plán, který by věrohodně redukoval deficity kombinací postupného snižování vládních výdajů a zvyšování daní. Přiklání se k tomu i Komise pro zodpovědný federální rozpočet, když cituje Bernankeho doporučení: "Najít způsob, jak dosáhnout stejných výsledků, které přinesou automatické škrty, ale v delším horizontu - aby vše nepřišlo v jeden den."
Logické. Ale pro Kongres zřejmě neproveditelné, protože se neumí k problémům stavět čelem.
Místo toho bychom se měli již nyní začít připravovat na politické drama konce roku, které s velkou slávou skončí tím, že americká vláda najde uklidňující lék na zranění, za si může sama.
Zdroj: BusinessWeek
