Minimální mzda pod vlajkou Evropské unie: Proč (ne)harmonizovat?

Minimální mzda představuje na evropské úrovni jeden z nástrojů sociální politiky. Ukotvenou bychom ji našli v dokumentu nazvaném Evropský pilíř sociálních práv, který dala dohromady Junckerova komise. Přijat byl v roce 2017 na neformálním summitu ve švédském Göteborgu. Kromě Jeana-Claudea Junckera patří k významným zastáncům harmonizace také Emmanuel Macron, Frans Timmermans, ale i Ursula von der Leyenová. Právě nová šéfka Evropské komise slíbila, že by brzy mohl vzniknout návrh, který by poskytoval více informací než dosud zveřejněné obrysy.

Z aktuálně dostupných zpráv lze vyčíst, že oficiálním cílem harmonizace metodiky pro výpočet minimální mzdy je boj s chudobou. Ta se v Evropské unii týká zhruba desetiny pracujících, přičemž chudoba je definována jako stav, kdy zaměstnanec dostává příjem nižší než 60 % mediánové mzdy v domovské zemi.

Oficiální cíl se však podle mnohých s tím skutečným rozchází. Není překvapením, že se lze dočíst, jak sjednocení úrovně minimální mzdy cílí na oslabení konkurenceschopnosti středo- a východoevropských zemí.

Západní země se svým motivem (zamezit imigraci východních pracovníků, kteří jsou ochotni pracovat za výrazně nižší mzdy než zaměstnanci domácí) netají. Svým způsobem lze tuto snahu pochopit, je ovšem proti principu volného pohybu osob. Ten představuje jednu ze základních svobod v rámci unijního trhu.

Vraťme se ale k otázce konkurenceschopnosti. V případě, že by 60% hranice byla stanovena na neadekvátní úrovni, některé státy by opravdu mohly pocítit negativní důsledky. To by se pravděpodobně týkalo i České republiky, pro kterou se zdá být zmíněná úroveň příliš vysoká. Medián mezd v České republice dosáhl během loňského třetího čtvrtletí 29 549 Kč. Pokud by měla být minimální mzda v souladu se zamýšlenou metodikou, měla by činit zhruba 17 700 Kč. Pro letošní rok je přitom nastavena na 14 600 Kč. Nebylo by tedy překvapením, pokud by české firmy, jejichž ziskovost je na nejnižší úrovni od roku 2005, unifikaci nepodporovaly.

Růst mzdových nákladů by pravděpodobně urychlil proces automatizace výroby. Ta probíhá v menší míře i v současnosti. Z makroekonomického hlediska by se tedy jednalo o žádoucí jev, nicméně ze strany podnikatelů nepříliš oslavovaný.

Na minimální mzdu se navíc vážou i takzvané zaručené mzdy a některé sociální dávky. Právě s ohledem na tyto dávky lze však hovořit také o pozitivních dopadech, které by sjednocení metodiky, a tedy doprovodné zvýšení minimální mzdy, mohlo mít. Vyšší minimální mzda by mohla velice dobře plnit motivační funkci. Pokud by si lidé měli vybrat mezi důstojnou minimální mzdou, kterou by na trhu práce obdrželi, a přežíváním z nižších dávek, měla by být první varianta jasným vítězem.

Sporné ovšem je, zda je takové opatření dostačující ke snížení mzdových disparit mezi zeměmi EU, které je jedním z cílů opatření. Výše mezd je totiž ovlivňována více faktory. Mimo zmíněné investice do kapitálové vybavenosti hraje roli i kvalita vzdělávací soustavy, (ne)rovnoměrné rozdělení příležitostí či (ne)vhodné nastavení daňové soustavy, a to včetně odvodů sociálního a zdravotního pojištění (ty například v Česku nepatří k nejnižším).

Z uvedeného tedy vyplývá, že s návrhem na harmonizaci minimální mzdy se otevírá více otázek, než kolik nabízí odpovědí. Nezpochybnitelným faktem pak zůstává, že by takové opatření mohlo posílit již tak citelné protiunijní nálady.

Zdroj: Česká spořitelna