Klady a zápory penzijní reformy

Penzijní reforma probíhá. Bude výhodná pro účastníky? Nehrozí fondům zpronevěra nebo podobná rizika? Nezabije reformu příští vláda?

V první řadě dvě osobní poznámky. Jelikož jsem akcionářem společnosti, která se na reformě aktivně podílí, budu samozřejmě nařčen z konfliktu zájmů. Budiž, čtenář nechť posoudí objektivitu článku sám, ale prosím až po jeho přečtení.

Druhá poznámka. V minulosti jsem byl členem takzvané druhé Bezděkovy komise, která připravovala svůj návrh. Otevřeně řečeno, návrh Bezděkovy komise byl lepší než nyní realizovaná reforma z dílny ministerstva financí. Proč?

Možná to někoho překvapí, ale komise, jejímiž členy byli i zástupci komerčního sektoru, navrhovala úspornější variantu fungování penzijních fondů. Měl to být švédský model, který využívá existující podílové fondy namísto zakládání úplně nového typu finančních institucí. Umožnil by využít úspory z rozsahu a snížit náklady. Švédský model navíc pracuje s distribucí pomocí správy sociálního zabezpečení. Odpadla by proto role distribučních sítí. Bývalí členové této komise mi mohou dosvědčit, že snaha o minimalizaci nákladů byla jednomyslná. Ani jeden člen se nepokoušel lobbovat ve prospěch své firmy nebo zaměstnavatele.

Levné investice

Ale to je již historie. Nyní platný zákon také omezuje náklady pro klienty, ovšem za cenu výrazně větší nákladové zátěže pro finanční společnosti provozující penzijní fondy. Pokud se tedy někdo bojí, že reforma bude znamenat "mejdan bankovních domů", pak se bojí zbytečně. Pro finanční skupiny reforma spíše znamená starosti navíc, náklady navíc, riziko navíc. Proto se také penzijní reformy účastní pouhých šest skupin. Některá slavná jména hodila ručník do ringu, například ING. (V situaci, kdy tato skupina propouští 2 600 pracovníků, jsou další náklady a rizika nežádoucí.)

Takřka stalinisticky přísná regulace poplatků a nákladů na účet finančních skupin však znamená příležitost pro klienty. Investování prostřednictvím důchodových fondů bude levné. Vstupní poplatky neexistují, kromě manipulačního poplatku 800 Kč, který nepokrývá ani náklady distribuce. Poplatky za správu se pohybují od 0,3 % průměrné hodnoty aktiv fondu ročně až do 1,5 % (v případě fondů s dynamickou investiční strategií). I to je pod běžnou tržní úrovní.

Garance škodí

Na častou otázku, v jakém poměru se budou dělit výnosy fondů mezi správce a klienty, lze snadno odpovědět: 100 % výnosů náleží klientům, 0 % správcům. Jakékoli jiné dělení výnosů je koncepce, která pochází ze zákona o penzijních fondech z roku 1994, nešťastného zákona, který byl zastaralý a chybně koncipovaný již v době svého vzniku. Penzijní fondy starého typu také garantovaly nezáporný výnos každý rok. To na první pohled vypadá jako výhoda pro klienty, ale není. Výměnou za pocit falešného bezpečí je extrémně konzervativní investiční strategie, která není vhodná pro dlouhodobé investory vzhledem k nízké výnosnosti.

Dlouhodobý investor by neměl požadovat garance, neboť každá záruka něco stojí a záruka absolutního vyloučení poklesů hodnoty investice stojí vskutku hodně - připraví investora o veškeré rozumné výnosy. Nic na tom nemění různé krize. Naopak. Kdo investoval před čtyřmi lety (krátce po pádu Lehman Brothers) do světového akciového indexu MSCI World, může dnes počítat výnos kolem 70 % (tedy 14 % ročně). Kdo investoval do téhož akciového indexu před dvaceti lety, vydělal ročně průměrně 7,8 %. I po odečtení možných poplatků dlouhodobé investování bývá výnosnější než spoření na nevalně úročených účtech. Ovšem pochopitelně je bez garance. Investory není třeba chránit před investováním během krizí – je potřeba je chránit před tím, aby v návalu paniky neprodali své investice pod cenou. Což je přesně úkolem důchodových fondů, které znemožňují snadnou a rychlou likviditu investic.

Garance tedy škodí, zatímco nedostatek likvidity je u důchodových fondů předností. Je to přesně naopak, než si myslí většina laiků.

Pokud odhlédneme od absence likvidity, garancí a od vysokých požadavků na správce – které veřejnost nemusejí tolik trápit –, pak nové fondy druhého i třetího pilíře představují moderně koncipovaný finanční nástroj vhodný pro dlouhodobé investování. Na tunelování lze zapomenout. Nové důchodové fondy jsou střiženy podle osvědčeného vzoru, který u investičních společností a otevřených podílových fondů funguje již dlouho a funguje perfektně. Pozor - nemají nic, absolutně nic společného s neslavně proslulými investičními privatizačními fondy, u nichž bylo bohužel možné všechno.

Kompletní článek naleznete na serveru Finmag.cz

Zdroj: Finmag.cz